Článek
Kdybych dostal korunu pokaždé, když mi někdo řekne: „To bych nemohl dělat,“ pravděpodobně bych už dávno ordinoval někde u moře a pacientky bych objednával podle přílivu. Povolání gynekologa totiž obestírá zvláštní mlha představ, polopravd a naprostých fantazií, které mají s realitou asi tolik společného jako romantický film s noční službou na porodním sále.
Začněme klasikou: „Vy už jste na to zvyklý, že?“
Ano. Jsem. A to je přesně pointa, která mnohé zklame. Lidé si totiž představují, že každý den vstupuji do ordinace s výrazem člověka, který jde na extrémní adrenalinový zážitek. Pravda je taková, že většinu času řeším věci, které by se daly shrnout jako „medicína, ale v sedě a s papíry“.
Další oblíbená představa je, že gynekolog musí být buď naprosto otrlý, nebo naopak permanentně v rozpacích. Realita? Ani jedno. Po několika letech praxe se vaše mysl přepne do režimu „profesionální filtr“. Vidíte problém, ne situaci. Diagnózu, ne drama. Je to podobné, jako když automechanik nevidí krásu auta, ale slyší, že „to tam někde klepe“.
Pak je tu představa, že naše práce je neustále plná bizarních historek. Tady musím přiznat – ano, někdy je. Ale ne tak, jak si lidé myslí. Bizarnost nespočívá v medicíně samotné, ale v lidské kreativitě. Například když pacientka přijde s naprostou jistotou, že je těhotná, protože „to prostě cítí“, a test i ultrazvuk tvrdí opak. Nebo když jiná vysvětluje své obtíže větou: „Já jsem si něco googlila a myslím, že mám tři různé nemoci najednou.“
Internet je mimochodem náš tichý spolupracovník i protivník zároveň. Pacientky přicházejí vybavené informacemi, které jsou někdy přesné, jindy… kreativně interpretované. Moje role pak není jen léčit, ale i jemně vracet věci zpět do reality. Ideálně bez toho, aby měl někdo pocit, že právě přišel o svou oblíbenou teorii.
Specifickou kapitolou jsou partneři. Ti často vstupují do ordinace s výrazem, který kombinuje podporu, nervozitu a lehkou existenciální krizi. Někteří se snaží být aktivní: ptají se, zapisují si, přikyvují. Jiní zaujmou strategii „splynu s nábytkem a nikdo si mě nevšimne“. A pak jsou tu ti, kteří omdlévají – ale to už je jiný příběh.
Velkým mýtem je také představa, že gynekolog tráví většinu času u porodu. Porody jsou sice silné momenty, ale tvoří jen část naší práce. Zbytek je směs prevence, diagnostiky, administrativy a vysvětlování. Hodně vysvětlování. Někdy mám pocit, že kdyby existovala olympiáda v trpělivém opakování týchž informací, máme jako obor slušnou šanci na medaili.
A pak je tu očekávání, že máme odpověď na všechno. Že stačí přijít, popsat problém a my okamžitě vyřkneme verdikt. Realita je méně filmová. Medicína je často o pravděpodobnostech, postupném vylučování a někdy i o tom přiznat: „Ještě to musíme zjistit.“
Jedna z nejvtipnějších věcí na mé práci je kontrast mezi tím, co si lidé myslí, že dělám, a tím, co skutečně dělám. Zatímco okolí si představuje dramatické scény a šokující situace, já řeším laboratorní výsledky, vyplňuji zprávy a snažím se stihnout oběd dřív než v půl čtvrté.
Nechci tím říct, že by moje práce byla nudná. Není. Je jen jiná, než jak si ji většina lidí maluje. Je to kombinace medicíny, psychologie, komunikace a občas i improvizace. A především je to práce s lidmi – se všemi jejich obavami, otázkami a představami.
Na závěr bych tedy rád uvedl věci na pravou míru. Gynekolog není ani hrdina z dramatického seriálu, ani neustále šokovaný svědek bizarností. Je to lékař, který se snaží dělat svou práci co nejlépe, i když mu do toho občas vstoupí realita, která by vydala na samostatnou kapitolu humoru.
A pokud si příště někdo pomyslí: „To bych nemohl dělat,“ pravděpodobně má pravdu. Ale ne z těch důvodů, které si myslí.
