Článek
Přišel s vyrážkou. Respektive nepřišel – on se nejdřív objednal přes formulář, pak mi napsal tři zprávy do chatu, poslal dvě fotky, jedno hlasové vysvětlení a nakonec se objevil osobně. Jediné, co celou dobu odmítal, bylo zavolat.
„Já nerad telefonuju,“ řekl mi hned na úvod, jako by šlo o diagnózu.
„A proč?“ zeptal jsem se.
Pokrčil rameny. „Je to divný. Nevím, co mám říct. Je to takový… nepříjemný.“
Seděl přede mnou dospělý muž, který měl problém vyslovit větu do sluchátka, ale naprosto bez zábran mi o pět minut později ukazoval detailní video své vyrážky v rozlišení, které by zvládlo i dermatologickou učebnici.
A tady někde se medicína definitivně potkává s absurditou moderní komunikace.
„Takže telefon je stres, ale tohle ne?“ ukázal jsem na obrazovku, kde se v HD kvalitě vlnil jeho loket.
„No jasně,“ řekl. „To je normální. To je aspoň vizuální.“
Ano. Volání je osobní, intimní, nečekané. Video je bezpečné, kontrolované, můžete ho zastavit, přetočit, smazat, filtrovat. Můžete si dokonce vybrat úhel, ve kterém vaše vyrážka vypadá nejméně odpudivě.
Telefon ale vyžaduje reakci v reálném čase. Skutečný hlas. Skutečné ticho. Skutečného člověka na druhé straně. A to už je pro spoustu lidí za hranicí psychické odolnosti.
Z lékařského hlediska je to fascinující generační posun. Dřív se lidi styděli svléknout před doktorem. Dnes se nestydí svléknout před kamerou, ale stydí se říct „dobrý den“.
Pacient mi vysvětloval, že telefonování je pro něj stresující, protože:
– neví, kdy má mluvit
– bojí se trapného ticha
– nevidí výraz druhého
– nemůže si promyslet odpověď
– může se přeřeknout
Zatímco video mu přijde v pohodě, protože:
– může to nahrát několikrát
– může to sestříhat
– může to okomentovat
– může to poslat, kdy chce
– a hlavně: není to „naživo“
Jinými slovy: bojí se reality, ale je v pohodě s její nahrávkou.
„A kdybyste měl zavolat záchranku?“ zeptal jsem se.
Znejistěl. „No… tak to asi jo.“
Takže generace, která nezvládá objednat se k lékaři po telefonu, ale v krizové situaci by to nějak dala. Což je dobrá zpráva. Znamená to, že telefonování není nemožné, jen nepohodlné.
Z neurologického hlediska je to jednoduché. Mozek miluje kontrolu. A synchronní komunikace, tedy hovor v reálném čase, žádnou kontrolu nenabízí. Musíte reagovat hned. Nemáte čas si odpověď upravit. Nemůžete si smazat přeřek. Nemůžete přemýšlet tři minuty, co vlastně cítíte.
Video, chat, zpráva – to všechno je asynchronní svět. Svět, kde můžete existovat bez tlaku okamžiku. Kde můžete komunikovat, aniž byste byli opravdu přítomní.
Pacient mi řekl, že se bojí, že po telefonu bude znít divně.
„A na videu ne?“ zeptal jsem se.
„Ne. Tam se můžu připravit.“
Ano. Připravit se na to, že ukáže vyrážku. Ale ne na to, že řekne větu.
Z lékařského hlediska to není úzkost z komunikace. To je úzkost z nepředvídatelnosti. Strach z toho, že člověk nebude mít scénář. Že nebude mít kontrolu nad tím, jak bude působit. Že nebude mít čas se „optimalizovat“.
Moderní pacient chce být autentický, ale jen po úpravě. Chce být otevřený, ale jen když může editovat. Chce být viděn, ale ne slyšen v reálném čase.
Takže klidně pošle fotku vyrážky:
– do skupiny
– na fórum
– do aplikace
– do cloudu
Ale nezvládne zavolat do ordinace a říct: „Dobrý den, potřebuju termín.“
Protože to je skutečný kontakt. Skutečný hlas. Skutečné riziko, že bude znít jako člověk. A ne jako pečlivě sestavený profil.
Nakonec jsem mu řekl: „Víte, že dřív se lidi báli svléknout před doktorem?“
„Fakt?“ zeptal se.
Ano. Dřív byl stud spojený s tělem. Dnes je stud spojený s hlasem. Tělo je veřejné. Hlas je intimní.
Odešel s mastí na vyrážku a jedním nevyžádaným doporučením: občas někomu zavolat. Třeba kamarádovi. Třeba rodičům. Třeba pizze.
Díval se na mě, jako bych mu navrhl otužování v ledové řece.
Do karty jsem si napsal: pacient somaticky v pořádku, komunikačně v asynchronním režimu.
A to je možná nejpřesnější diagnóza dnešní generace. Lidi, kteří zvládnou sdílet nejintimnější části svého těla na internetu, ale nezvládnou říct „ano, prosím“ do telefonu.
Generace, která se bojí mluvit, ale nemá problém být vidět. Která raději pošle video vyrážky než vysloví jednu větu v reálném čase.
A medicína se s tím musí smířit. Protože brzy už nebudeme řešit, jestli pacient ukáže vyrážku. Ale jestli nám ji pošle ve formátu MP4, nebo jestli se odváží říct „dobrý den“ bez předchozího scénáře. Což je dnes, paradoxně, mnohem odvážnější výkon.
