Článek
Říká se, že zdravotnictví je o srdci. Na urgentu je hlavně o logistice. Srdce bije, krvácí, někdy se zastaví. A já mezitím řeším, kde je sakra poslední balík čistých prostěradel.
Ten večer to bylo rychlé. Moc rychlé. Přivezli pána kolem šedesátky. Kolaps doma u večeře. Manželka ještě držela v ruce utěrku, když s ním vběhla do příjmu. „On jen zakašlal,“ opakovala, jako by tím šlo přepsat scénář.
Resuscitace běžela jak špatně namazaný stroj. Příkazy, ruce, injekce. Já u nohou postele, připravený přidržet, podat, odsunout. Černý humor mlčel. Tady nebylo místo ani na něj. Jen na rytmus: stlačit, nadechnout, znovu.
Pak přišlo to ticho. Monitor, který ještě před chvílí křičel, se rozhodl být slušný. Jedna dlouhá čára. Vždycky mě překvapí, jak je konec obyčejný. Žádný hrom. Jen rovná linka a věta, kterou nikdo nechce říct nahlas.
Rodina stála za dveřmi. Dcera, syn, manželka. Oči rozšířené, ruce sepnuté, naděje nalepená na poslední pípnutí. Lékař vyšel ven. Mluvil klidně, pomalu. Já slyšel jen útržky. „Udělali jsme všechno… bohužel…“
A pak to přišlo. Pláč, co se rozléhá chodbou jak siréna bez vypínače. Ten zvuk se nedá přeslechnout. Nedá se ani odložit. Projde skrz vás a zůstane někde pod hrudní kostí.
A já? Já šel hledat čisté prostěradlo.
Ne proto, že by mi to bylo jedno. Ale protože někdo musí. Praktická empatie začíná u skladu. Otevřu dveře, světlo zabliká. Regály poloprázdné. Samozřejmě. Když rodina pláče, vesmír si řekne, že bude i nedostatek textilu.
Hrabám se mezi balíky, v hlavě mi běží jejich obličeje. Vím, že za pár minut půjdu do pokoje, kde už není pacient, jen tělo. A že ho musím upravit tak, aby poslední obraz nebyl brutální. Aby si ho nepamatovali s otevřenými ústy a hadičkou z krku.
To je moje práce. Neříká se o ní v seriálech. Nikdo netleská sanitáři, který srovná polštář pod hlavou někoho, kdo už necítí. Ale věřte mi, záleží na tom.
Vrátím se s prostěradlem. Rodina sedí na lavičce. Manželka se třese. Dcera ji drží kolem ramen. Syn zírá do země, jako by tam hledal odpověď. Projdu kolem nich tiše. Neuhýbám pohledem, ale ani ho nevnucuji. Empatie není zírání. Je to přítomnost.
V pokoji je chladněji než před chvílí. Zavřu dveře. Sundám rukavice, vezmu nové. Zakryju hrudník, srovnám ruce. Zavřu oči, které už nic nevidí. Tenhle moment beru vážně. Bez ironie. Bez štítu.
Černý humor si beru zpátky až potom. Když vezu prázdné lehátko chodbou a někdo si stěžuje na čekací dobu. „To je tu vždycky tak pomalý?“ ptá se podrážděně. Usměju se. Kdybyste věděl.
Rodinu pak pustí dovnitř. Stojím opodál, kdyby něco potřebovali. Voda. Židle. Ubrousky. Praktická empatie je nabídnout sklenici vody, i když víte, že žízeň to neuhasí. Je to říct „můžete tu být, jak dlouho potřebujete“, a myslet to vážně, i když čekárna praská ve švech.
Manželka mu hladí ruku. „Je studený,“ zašeptá. Ano. Je. A já přemýšlím, jak rychle se teplo vytratí. Jak rychle se z člověka stane vzpomínka.
Když odcházejí, poděkují. To mě vždycky zaskočí. Za co? Za to, že jsem našel čisté prostěradlo? Za to, že jsem zavřel dveře a dal jim pár minut soukromí? Možná právě za to.
Po směně si sednu do šatny. Vytáhnu mobil, projíždím zprávy, svět tam běží dál. Někdo řeší slevy, někdo dovolenou. Já si přehrávám pláč na chodbě a regál bez prostěradel.
Empatie není velké gesto. Není to citát na Facebooku. Je to čisté prostěradlo ve správný čas. Je to upravený polštář. Je to ticho, které držíte, aby se nerozsypalo.
Jsem sanitář. Mezi slzami a skladem. Mezi koncem a úklidem. A když rodina pláče a já hledám čisté prostěradlo, dělám to nejlidštější, co umím. Prakticky. Rukama. A někdy s úsměvem, který bolí víc než cokoliv jiného.
