Článek
Na noční směně se člověk naučí dvě věci: jak tlačit lehátko jednou rukou a jak ignorovat vlastní myšlenky druhou. Ten večer jsem ale obě ruce potřeboval. Na kovové madlo a na to, abych si udržel tvář.
Ležela přede mnou. Bývalá učitelka češtiny. Ta, co mi na základce vlepila pětku za „by jsme“ a tvrdila, že jazyk je páteř národa. Teď byla rovná jako pravítko, tichá jako diktát po zvonění. Jméno na štítku souhlasilo. Datum narození taky. Ironie si zase přišla pro výplatu.
„Tak jedeme, paní profesorko,“ zamumlal jsem, když jsem odbrzdil lehátko. Vím, že se to nemá. Mluvit k tělu. Ale když někoho znáte z doby, kdy vám opravoval slohovky, těžko ho přepnete do kolonky materiál.
Chodby v noci zní jinak. Nejsou plné kroků, jen ozvěn. Každé vrznutí kolečka je jako poznámka pod čarou. A strach? Ten mi šel vedle mě. Netlačil, jen si vykračoval. Tykal mi.
„Tak co, hrdino?“ šeptal. „Pamatuješ, jak ses bál zkoušení? Tohle je jen pokračování.“
Pamatuju. Stála před tabulí, brýle na špičce nosu, a já koktal vyjmenovaná slova. Teď jsem koktal v hlavě. Protože vozit cizí je rutina. Vozit někoho, kdo vám kdysi vysvětloval rozdíl mezi životem a literaturou, to je jiný žánr.
Na urgentu se smrt bere jako logistický problém. Vyplnit papíry, zkontrolovat identitu, zavolat patologii. Jako by šlo o balík, co má správně dorazit do skladu. Jenže ten balík mě kdysi učil, že slova mají váhu. A teď vážila ona. Přesně tolik kilo, kolik uneslo moje svědomí.
Strach mi tykal čím dál hlasitěji. „Vidíš? Takhle to končí. Jednou poveze někdo tebe.“ Díky, kamaráde. To jsem potřeboval slyšet mezi výtahem a suterénem.
Výtahem na patologii jezdím často. Je to nejtišší linka v nemocnici. Nikdo tam nechce nastoupit dobrovolně. Světlo je ostré, kov studený. Když se dveře zavřely, zůstali jsme tam tři: já, ona a strach. Ten se opřel o stěnu a culil se.
Vzpomněl jsem si, jak nám říkala, že smrt je literární motiv, ne tabu. Že patří k příběhu stejně jako narození. Hezké. V učebnici. V suterénu to zní jinak. Tady smrt není motiv. Je to místnost s nerezovým stolem.
„Měl bys mluvit spisovně,“ slyšel jsem ji v hlavě. „Neříká se vezl jsem bejvalou učitelku.“ Usmál jsem se. Černý humor je moje airbag. Když narazím do reality, aspoň mě nezabije čelně.
Dveře výtahu se otevřely. Chodba na patologii má specifickou vůni. Směs chladu, dezinfekce a definitivy. Zaklepal jsem, i když vím, že tady se na vstup nečeká. Technik kývl. Rutina. Další položka.
Přesun z lehátka na stůl je technický úkon. Zvednout, posunout, srovnat. Jenže když jsem jí upravoval prostěradlo, zahlédl jsem koutkem oka její ruku. Ty prsty kdysi držely červenou propisku jako meč. Teď byly klidné. Bez oprav. Bez poznámek.
„Neboj se,“ řekl jsem si. Jenže strach mi skočil do řeči. „Ty se bojíš pořád. Jen to maskuješ.“
Má pravdu. Bojím se pokaždé. Ne smrti jako takové. Bojím se té obyčejnosti. Toho, jak rychle se z člověka stane transport. Jak se z příběhu stane formulář. Jak se z autority stane číslo případu.
Když jsem podepsal předání, připadal jsem si jako student, co odevzdává poslední test. Bez možnosti opravy. Otočil jsem se k odchodu a v hlavě mi problesklo, jak mi kdysi řekla: „Piš tak, aby to mělo smysl.“ Tak jo.
Tahle noc měla smysl. Brutální, ironický, bez patosu. Učila mě naposledy. Že nikdo nemá výjimku. Že jazyk života končí tečkou, ne vykřičníkem. A že strach mi bude tykat, dokud mu nezačnu odpovídat.
Cestou zpátky jsem jel výtahem sám. Strach tam byl pořád, ale už nebyl tak hlasitý. Možná pochopil, že i když tlačím lehátka a uklízím stopy, nejsem jen kulisa v cizím příběhu.
Jsem sanitář. Bez svatozáře, s černým humorem místo modlitby. A když vezu někoho na patologii, vezu i kus sebe. Dneska to byla učitelka češtiny. Zítra to bude někdo jiný.
Strach mi zase zatyká. A já mu tentokrát odpovím klidně: „Dobře. Tak si tykej. Ale já pojedu dál.“
