Článek
Noční směna začíná v okamžiku, kdy se denní personál rozprchne jako hejno holubů před petardou. Zůstaneme my – pár očí s kruhy pod nimi, tři hrnky kafe a pocit, že jsme poslední hráči v kasinu, kde se už dávno nevyplácí. Já, sanitář, oficiálně „podpora zdravotnického týmu“, neoficiálně člověk na všechno od krve po existenciální krize.
Kafe na urgentu nechutná jako kafe. Chutná jako vina. Každý doušek je připomínka, že zatímco si ohřívám třetí kelímek, někdo o patro níž bojuje o poslední nádech. Piju ho stejně. Protože bez něj bych byl jen hromada kostí v modrém plášti, co tlačí lehátka a snaží se nespadnout do vlastních myšlenek.
Ve dvě ráno přijíždí sanitka. Siréna řeže ticho jako špatná diagnóza. Dveře se rozletí a přivezou chlapa, co ještě před hodinou nadával na rozhodčího u televize. Teď má barvu nedovařeného kuřete a pohled, který říká: „Tohle jsem si neobjednal.“ Pomáhám ho přeložit na lůžko. Je těžký. Ne váhou, ale tím, co visí ve vzduchu. Strach má specifickou hustotu. Lepí se na ruce víc než krev.
Urgent je místo, kde se drama nehraje, jen se špatně osvětluje. Mladá holka s řeznými ranami. Kluk, co to přehnal s rychlostí i se sebevědomím. Stařík, kterého rodina přivezla „jen na kontrolu“, protože se jim zdál nějak tichý. Ticho je podezřelé. Ticho je často poslední kapitola.
Smrt má pořadník. Není to žádná poetická dáma v černém. Je to úřednice s razítkem. Čeká si. Nespěchá. Ví, že na ni dojde. My se ji snažíme předběhnout, podrazit jí nohu, zamknout před ní dveře. Někdy se nám to povede. Jindy si jen podá kabát a projde kolem nás, jako bychom byli špatně postavená kulisa.
Nejhorší je ironie. Přijede chlap, co celý život běhal maratony, a skolí ho srdce. Přivezou paní, co nikdy nepila, a já jí utírám žaludek plný krve. A pak je tu týpek, co hulí dvě krabičky denně, a odchází po svých s úsměvem, že „to zase rozchodil“. Medicína je věda, ale noc z ní dělá černou komedii.
Moje práce? Vozím pacienty, držím je, když se třesou, uklízím to, co po nich zůstane. Někdy krev. Někdy jen ticho. Ticho je horší. Když monitor přestane pípat, je to jako když někdo vypne hudbu na večírku. Všichni vědí, že je konec, ale nikdo nechce být první, kdo to řekne nahlas.
Jednou za noc se přistihnu, že se směju. Ne nahlas. Jen koutkem. Nad absurditou. Nad tím, že řešíme, jestli má pacient kartičku pojišťovny, zatímco jeho srdce se rozhodlo dát si pauzu. Nad tím, že někdo křičí kvůli čekací době, zatímco vedlejší box má čekací dobu definitivní.
Domů chodím za svítání. Město se probouzí, lidi běží do práce, kupují si čerstvé pečivo a plánují schůzky. Já si sundám boty a z kapes mi vypadnou rukavice, účtenka od automatu a únava, která nejde vyprat. Někdy si sednu na postel a chvíli jen zírám do zdi. Přemýšlím, kolik jmen si budu ještě pamatovat a kolik jich radši zapomenu.
Noční směna na urgentu vás naučí dvě věci. Že život je směšně křehký. A že humor je poslední obranná linie před šílenstvím. Směju se, protože kdybych nezačal, možná bych křičel. A křik se na chodbách nemocnice nese příliš daleko.
Kafe dopiju až do dna. Chutná pořád stejně – hořce, provinile, nutně. Smrt si dál trpělivě odškrtává položky. A já si beru další lehátko, další příběh, další noc. Protože někdo tu musí zůstat vzhůru, když se svět rozhodne na chvíli přestat dýchat.
