Článek
Říká se, že nemocnice je chrám života. Kdyby jo, urgent je zadní vchod, kde se vybírá vstupné v litrech krve a slz. Já tam stojím jako vrátný bez uniformy, jen v zeleném, co už dávno ztratilo barvu i iluze.
Mezi kapačkou a posledním dechem je prostor velký asi jako dlaždička na podlaze. Stačí uklouznout a jste na druhé straně. Já ty dlaždičky vytírám. Doslova. Krev, zvratky, zbytky večeří, které už nikdo nedojí. Když vám někdo říká, že zdravotnictví je poslání, představte si mě ve tři ráno s mopem a pohledem, který by zabil i optimismus.
Nejsem žádný světec. Nemám svatozář, mám kruhy pod očima. Místo modlitby si dávám třetí kafe z automatu, které chutná jako trest za hříchy cizích lidí. U lůžka držím pacientovi ruku, i když vím, že to možná nemá cenu. Dělám to stejně. Ne kvůli bodům do nebe. Kvůli tomu, že ticho před posledním výdechem je příliš hlasité.
Pamatuju si chlapa, co si stěžoval, že musí čekat. Nadával, že „tohle je skandál“. O deset minut později jsme ho vezli na resuscitaci. Ironie má na urgentu stálou službu. Někdy je rychlejší než sanitka. A já? Tlačím lehátko a přemýšlím, jak rychle se z člověka stane případ.
Mladá holka s kapačkou v ruce. Oči plné strachu a výčitek. „To bude dobrý, že jo?“ ptá se. Lžu profesionálně. Říkám, že jo. Vím, že někdy je naděje jen placebo, které podáváme bez receptu. Mezi kapačkou a posledním dechem se pravda dávkuje opatrně. Jako morfium.
Nejhorší nejsou výkřiky. Nejhorší je klid. Ten moment, kdy monitor pípá pomaleji, pak ještě pomaleji. Lékař dává pokyny, sestra běží pro léky, já stojím u hlavy a cítím, jak se mi potí ruce v rukavicích. Když je konec, je to skoro neslušně obyčejné. Žádné fanfáry. Jen ticho a prostěradlo přes obličej.
A pak přijde další pacient. Protože smrt si nevezme pauzu, jen se přesune o box vedle. Život je na urgentu fronta bez lístků. Kdo dřív přijde, ten dřív… no, někdy nic.
Občas se směju. Černě, suše, bez zvuku. Když se mě někdo zeptá, jestli mě to „psychicky nepoznamenává“. Jasně že jo. Jen to nenosím na tričku. Místo toho si dělám srandu z toho, že kdybych dostal korunu za každé „děkuju“, co už nikdy neuslyším, mohl bych si koupit nový záda.
Domů chodím s pocitem, že jsem strávil noc mezi světy. V tramvaji sedí lidi s taškami z pekárny, řeší počasí a ceny másla. Já si v hlavě přehrávám tváře. Některé zůstanou. Některé se snažím spláchnout spolu s dezinfekcí ze směny.
Zpověď bez svatozáře? Prosím. Nejsem hrdina. Někdy jsem otrávený, někdy cynický, někdy až moc rychlý v černém vtipu. Ale když stojím mezi kapačkou a posledním dechem, jsem tam. Neodcházím. Držím lehátko rovně, utírám čelo, zavírám dveře, když rodina brečí.
Moje práce není o slávě. Je o detailech. O tom, že upravím polštář. Že zvednu hlavu, aby se dýchalo líp. Že po konci uklidím tak, aby další pacient neviděl stopy toho předchozího. Brutální? Ano. Humorné? Občas. Ironické? Denně.
Mezi kapačkou a posledním dechem je tenká linie. Já po ní chodím každou noc. Bez svatozáře, bez potlesku. Jen s vědomím, že někdy stačí být přítomný. A že i když svět ztratí dech, někdo musí zůstat stát a říct: další, prosím.
