Článek
Třináctka má špatnou pověst i bez nemocnice. U nás je to jen číslo nad postelí, trochu odřené, trochu nakřivo. Jenže kdo na ní skončí, většinou nemá pocit, že jde o náhodu. Lůžko číslo 13 je místo, kde se z přání stává statistika.
Jsem sanitář. Ten, co přiveze, odveze, podrží, uklidí. Ten, co slyší všechno a oficiálně není u ničeho. Třináctku znám líp než vlastní kuchyň. Vím, jak vrže kolečko infuzního stojanu, jak pípá monitor, když tlak padá jako akcie po skandálu.
„Kolik má?“ zeptá se sestra.
„Devadesát na šedesát,“ odpovím a snažím se, aby to znělo neutrálně. Tady se naděje opravdu měří tlakem. Sto dvacet na osmdesát? Dobrý den. Sedmdesát na čtyřicet? Připravte si černý humor a rychlé nohy.
Na třináctce ležel pan Král. Jméno jak z pohádky, tělo jak po válce. Infarkt, cukrovka, plíce unavené životem. „Já se z toho dostanu,“ říkal mi mezi nádechy. Usmíval se, jako by šlo o nachlazení. Já se usmál taky. Humor je tu morfium. Píchneš si ho do věty a na chvíli to méně bolí.
„Jasně, pane Králi,“ řekl jsem. „Třináctka je VIP pokoj. Tady se neumírá, tady se dělají zázraky.“ Ironie si odkašlala v rohu, ale nechala mě mluvit.
Když tlačím lehátko, dívám se před sebe. Ne do očí. Oči jsou nebezpečné. Řeknou ti, že za těmi hadičkami je člověk, co měl rád pivo, fotbal a nedělní polévku. Že má dceru, která stojí za dveřmi a svírá mobil jako růženec.
Na třináctce se střídají příběhy rychleji než směny. Mladá holka po autonehodě. Kluk s předávkováním, co si myslel, že tělo je hračka. Stařík, kterého rodina přivezla „jen na kontrolu“. Všichni si na chvíli půjčí stejné lůžko. Stejný monitor. Stejné blikající světlo, které připomíná diskotéku bez hudby.
„Píp, píp, píp.“ To je soundtrack třináctky. Když se rytmus zpomalí, místnost se zmenší. Lékař dává pokyny, sestra běží pro léky, já stojím u nohou postele a připadám si jako kulisa ve špatném dramatu. Jenže tohle není divadlo. Tady se nehraje na potlesk.
Jednou v noci tlak pana Krále spadl tak rychle, že by mu to záviděl i výtah do suterénu. „Držte se,“ říkala sestra. Já držel postel, jako by chtěla utéct. V hlavě mi běžel černý komentář: Třináctka si zase vybírá daň.
Resuscitace je zvláštní tanec. Ruce na hrudníku, počítání, příkazy. Humor zmizí. Morfium došlo. Zůstane jen pot a soustředění. Když se monitor na chvíli chytne a pípne silněji, místností proběhne naděje jako průvan. Když se nechytne, přijde ticho. Ticho je horší než jakýkoli vtip.
Tenkrát se chytil. Pan Král otevřel oči a vydechl něco jako „já vám to říkal“. Smál jsem se. Opravdu. Úleva má někdy podobu hysterického smíchu. Třináctka si ho nechala. Prozatím.
Jindy takové štěstí není. Prostěradlo přes obličej, vypnutý monitor, papíry k podpisu. Lůžko se převlékne, dezinfekce přebije pach strachu a jede se dál. Naděje se vynuluje a čeká na další tlak.
Lidi se mě ptají, jak to zvládám. Říkám, že si dělám srandu. Že vtipkuju o smůle čísla třináct. Pravda? Bez toho bych se rozsypal jak ampule na dlažbě. Humor je moje dávka. Tlumení bolesti bez předpisu.
Ale když stojím u třináctky a dívám se, jak se hrudník zvedá a klesá, cynismus si sundá kabát. Na chvíli. Vidím jen člověka, co chce ještě jeden nádech. Je jedno, jestli byl král nebo pěšák. Tady jsou si všichni rovni.
Lůžko číslo 13 není prokleté. Je jen upřímné. Ukazuje, jak tenká je hranice mezi „bude to dobrý“ a „je mi líto“. Já jsem u toho. Tlačím, držím, utírám, občas se směju víc, než je slušné.
Protože když se naděje měří tlakem a humor je morfium, musíte si dávku hlídat. Příliš málo a realita vás rozdrtí. Příliš mnoho a přestanete cítit.
A já chci cítit. I kdyby to mělo bolet.
