Článek
Kapitola první: Nedívej se příliš dlouho.
Na urgentu je všechno otázka dávkování. Morfium, kyslík, naděje. I pohled. Když se díváš moc dlouho, začneš vidět člověka místo případu. A člověk se ti dostane pod kůži. Případ se dá odvézt na JIPku. Člověk si lehne s tebou domů do postele a čumí do stropu.
Jednou jsem držel chlapa po bouračce. Mladý, potetovaný, ještě před hodinou nesmrtelný. „To nic není, kámo,“ říkal jsem mu, zatímco jsem mu fixoval hlavu. Věděl jsem, že to něco je. Velké něco. Cynismus mi pošeptal: Nezvykni si na jeho jméno. Tak jsem si ho nezapamatoval. Jen číslo boxu.
Kapitola druhá: Směj se dřív, než tě to rozbrečí.
Černý humor je tady základní ochranná pomůcka. Někdo má brýle, někdo respirátor. Já mám vtipy, které by mimo nemocnici vyvolaly lynč. Když přijede pacient, co si zlomil ruku při tom, jak se snažil natočit virální video, utrousím něco o Darwinovi. Ne proto, že bych si myslel, že si to zaslouží. Ale protože když si nepomůžu ironií, uvidím v něm kluka, co chtěl být vidět.
Nejhorší jsou děti. Tam cynismus praská jako tenké sklo. Snažím se vtipkovat o plyšácích na kapačce, ale uvnitř mi něco syčí. Manuál říká: Dýchej. Dělej svou práci. Nehraj si na Boha. Ten tu stejně nemá službu.
Kapitola třetí: Smrt ber jako kolegyni, ne jako nepřítele.
Ona tu je pořád. Sedí si v rohu boxu a čeká, až se přestaneme snažit. Když se s ní budeš hádat, sežere tě. Když ji budeš ignorovat, překvapí tě zezadu. Tak jsem se s ní naučil spolupracovat. Když přijde její čas, ustoupím. Bez scén. Bez hrdinství.
Pamatuju si paní s rakovinou. Věděla to. Já to věděl. Všichni jsme to věděli. „Aspoň už to nebude bolet,“ řekla mi, když jsem jí upravoval polštář. Cynismus mlčel. Neměl co dodat. Někdy je realita tak ostrá, že ji neobrousíš ani tisícem sarkasmů.
Kapitola čtvrtá: Odděl práci od sebe. Ostrou čárou.
Po směně si sundám uniformu, jako bych svlékal cizí kůži. Jenže některé skvrny nejdou vyprat. Ne ty od krve. Ty v hlavě. Občas slyším pípání monitoru i doma. Lednička sepne a já mám chuť začít resuscitovat máslo.
Cynismus mi pomáhá říct: Klid. To není tvůj pacient. To je jen svět. Svět, který si žije dál, zatímco já jsem v noci tlačil lehátko s někým, kdo už nikam nepůjde.
Kapitola pátá: Nepřemýšlej o spravedlnosti.
Spravedlnost je pohádka pro denní směnu. V noci vyhrává náhoda. Zdravý chlap padne na infarkt. Chronický kuřák odchází po svých. Opilý řidič přežije, jeho spolujezdec ne. Kdybych nad tím měl přemýšlet, rozpadnu se jak starý obvaz.
Tak si místo toho řeknu něco cynického. Něco o statistice. O pravděpodobnosti. O tom, že vesmír má černý smysl pro humor. A pak jdu vytřít podlahu, protože krev je krev, ať už je spravedlivá nebo ne.
Kapitola šestá: Přiznej si, že tě to mění.
Nejsem stejný jako před lety. Míň věřím na „navždy“. Víc si všímám dechu lidí kolem sebe. Když někdo dlouho neodpovídá na zprávu, hlavou mi proběhne scénář z urgentu. To není zdravé. Ale je to upřímné.
Cynismus není absence citu. Je to filtr. Ochranné brýle proti realitě, která by jinak oslepila. Díky němu dokážu stát u lůžka a říct rodině, že udělali všechno, co mohli. I když vím, že někdy „všechno“ nestačí.
Manuál nemá poslední kapitolu. Každá směna ji píše znovu. Dneska to byl kluk s předávkováním, co si myslel, že je nesmrtelný. Zítra to bude babička, která se jen špatně nadechla. A já tam budu stát, s vtipem na rtech a tíhou v hrudi.
Jsem sanitář. Ne hrdina, ne kat. Jen prostředník mezi kapačkou a tichem. Cynismus nosím jako brýle. Ne proto, abych neviděl. Ale abych vydržel dívat se dál.
