Článek
Chodba JIP je jiný vesmír. Žádné běhání, žádné dramatické výkřiky jako na urgentu. Tady se šeptá. Tady se chodí pomalu. Každý krok zní jako rušení v rádiu, které chytá jen špatné zprávy.
Jsem sanitář. Přesouvám těla mezi světy – z operačního sálu na JIP, z JIP na standard, ze standardu do suterénu. Nejsem ten, kdo rozhoduje. Jsem ten, kdo tlačí.
Ten večer jsem vezl pacienta po těžké operaci. Hrudník otevřený a zase zavřený, jak kniha, kterou nikdo nechtěl číst. Lékař mluvil o komplikacích klidným hlasem. Klid je tu základní výbava. Panika se tu nenosí, jen by překážela hadičkám.
Napojili jsme ho na všechno, co mělo kabel. Monitor začal pípáním vyšívat jeho život do grafu. Já stál u nohou postele a přemýšlel, jak tenká je hranice mezi technologií a nadějí. Stačí jeden výkyv a všichni ztuhnou.
Na chodbě seděla rodina. Manželka, syn, možná sestra. Drželi se za ruce, jako by to byl poslední most přes rozvodněnou řeku. „Jak to vypadá?“ ptala se manželka pokaždé, když se otevřely dveře. Odpovědi byly opatrné. Stabilizovaný. Sledujeme. Uvidíme.
Uvidíme je nejupřímnější lež medicíny.
Ticho na JIP není prázdné. Je napěchované. Každé pípnutí monitoru ho propíchne, ale nezničí. Spíš připomene, že někde za zdí někdo balancuje na laně.
Já mezitím řeším praktické věci. Čisté prostěradlo, správně zapojený stojan, převoz vzorků. Černý humor mi běží v hlavě jak spořič obrazovky: Tolik kabelů, že by to utáhlo menší koncert. Jenže tady se nehraje. Tady se čeká.
Ve tři ráno se graf na monitoru rozhodl být kreativní. Křivka poskočila, pípání zrychlilo. Sestra byla u něj dřív, než jsem stihl domyslet vtip. Lékař přišel hned za ní. Pokyny, léky, rychlé ruce.
Já zavřel dveře na chodbu. Ne kvůli hluku. Kvůli rodině.
Seděli tam pořád. Ticho mezi nimi bylo hustší než vzduch. Viděl jsem, jak syn sleduje každé světélko nad dveřmi, jako by z něj mohl vyčíst ortel. Manželka se modlila beze slov. Rty se hýbaly, zvuk žádný.
Uvnitř to bojovalo. Venku to čekalo.
Když se dveře znovu otevřely, nebylo třeba slov. Poznáte to. Podle očí personálu. Podle ramen, která jsou o centimetr níž. Lékař si sundal brýle a mluvil tiše. Já slyšel jen útržky. „Mrzí mě… selhání… udělali jsme maximum.“
Ticho na chodbě se změnilo. Už nepípalo. Řvalo.
Manželka se zlomila v pase, jako by jí někdo vypnul klouby. Syn ji chytil. Já stál opodál a přemýšlel, jestli existuje správný způsob, jak stát u cizí bolesti. Praktická odpověď: nepřekážet. Lidská odpověď: být blízko.
„Můžete se rozloučit,“ řekl jsem tiše, když mě o to požádali. Hlas se mi nezlomil. To přijde až doma, někdy mezi zubním kartáčkem a postelí.
Uvnitř pokoje bylo najednou až nepřirozeně klidno. Monitor mlčel. Vypnutý. Kabely visely bezmocně, jako když po koncertě zůstane pódium prázdné. Pomohl jsem odpojit poslední hadičky. Sundal náplasti opatrně, jako by mohl cítit.
Zakryl jsem ho až po jejich odchodu. Vždycky čekám. Dám jim čas dotknout se studené ruky, říct poslední větu, kterou si budou přehrávat celý život.
Když jsem pak vezl postel chodbou, byla lehčí. Ne fyzicky. Něco z ní zmizelo. Ticho se vrátilo na své místo. Sedlo si na židle a začalo znovu pískat mezi ušima.
Někdo by řekl, že si na to člověk zvykne. Nezvykne. Jen se naučí fungovat. Černý humor si nasadím zpátky jako ochranné brýle. Utrousím poznámku o tom, že JIP je nejdražší hotel bez snídaně. Kolega se uchechtne. Oba víme, že to není vtipné.
Drama na chodbě JIP nemá soundtrack. Jen tlumené kroky a vzlyky, které se snaží být slušné. A já tam stojím s vozíkem, připravený na další převoz, další příběh, další ticho.
Protože tady pípá hlasitěji než monitor právě to, co už žádný přístroj nezachytí. A někdo to musí slyšet. I kdyby to byl jen sanitář opřený o zeď.
