Článek
Jsou dny, kdy si říkám, že medicína je exaktní věda. Má pravidla, postupy, jasné protokoly. A pak jsou dny, kdy ke mně do ordinace vejde pacientka, která si splete datum porodu… a k tomu i gynekologa. A já si uvědomím, že realita má smysl pro humor, který hraničí s genialitou.
Bylo úterý. Takové to nenápadné úterý, které se tváří, že se nic zvláštního nestane. Čekárna plná, káva studená a já v režimu „jedeme podle plánu“. Plán je mimochodem v gynekologii něco jako orientační doporučení, ne závazný dokument.
Dveře se otevřely a vešla pacientka. Viditelně těhotná, viditelně odhodlaná a lehce zadýchaná. Už první pohled napovídal, že dnes nepůjde o rutinní kontrolu.
„Pane doktore, já myslím, že rodím.“
To je věta, která okamžitě zvedne hladinu adrenalinu. V hlavě se mi rozběhl checklist: kontrakce, odtok plodové vody, týdny těhotenství… prostě standardní postup. Jenže realita si opět připravila vlastní scénář.
„Dobře, pojďte dál,“ řekl jsem a snažil se působit klidně, i když moje interní hodiny právě přeskočily na režim „rychle“.
Usadila se, já začal s otázkami. Všechno se zdálo… zvláštní. Termín porodu podle jejích slov „někdy teď“. Dokumentace žádná. Jméno mi nic neříkalo. Což se občas stane, ale většinou to doprovází alespoň nějaký záchytný bod.
„A vy jste u nás registrovaná?“ zeptal jsem se opatrně.
„No… já chodím k doktorovi Novákovi.“
Ticho. Krátké, ale významné ticho.
„To je zajímavé,“ odpověděl jsem diplomaticky. „Protože já nejsem doktor Novák.“
Následoval pohled, ve kterém se mísilo překvapení, zmatení a rychlý mentální přepočet reality. Pacientka se rozhlédla po ordinaci, jako by čekala, že někde v rohu vyskočí ten správný lékař.
„Počkejte… jak to?“
„No… tak, že já jsem jiný gynekolog.“
V tu chvíli bych přísahal, že by se dala slyšet i padnout špendlík. Nebo alespoň moje iluze o předvídatelnosti dne.
Situace by byla komická sama o sobě. Jenže tady byl malý detail: pacientka byla skutečně těhotná. A skutečně měla kontrakce. Takže zatímco jsme řešili otázku „kdo je kdo“, paralelně běžel proces „co teď“.
„A termín porodu máte kdy?“
„No… myslím, že dneska. Nebo zítra. Nebo… minulý týden?“
Tady se medicína definitivně vzdala snahy o kontrolu a předala řízení improvizaci.
Zavolali jsme na porodnici, ověřili informace, dohledali správného lékaře. Mezitím pacientka mezi kontrakcemi komentovala situaci s odzbrojující upřímností: „Já jsem si říkala, že to tady vypadá nějak jinak.“
Ano. To byl první náznak.
Nakonec se ukázalo, že pacientka si spletla nejen den, ale i místo. Místo porodnice dorazila do ambulantní ordinace, místo svého lékaře ke mně. Kdyby šlo o rezervaci v restauraci, maximálně by nedostala stůl. Tady jsme řešili poněkud zásadnější logistiku.
Převoz proběhl včas, vše dobře dopadlo. Dítě se narodilo, maminka byla v pořádku a já jsem si mohl odškrtnout další položku v seznamu „věcí, které vás medicína nepřipraví“.
O pár týdnů později přišla pacientka na kontrolu. Tentokrát správně. Správný den, správná ordinace, správný lékař.
„Pane doktore, já se vám musím omluvit.“
Usmál jsem se. „To není potřeba. Aspoň máme historku.“
„Já jsem byla úplně mimo.“
„Nebyla jste první a nebudete poslední.“
A to je na tom to nejzajímavější. Medicína je plná plánů, termínů a přesných výpočtů. Ale lidé… lidé jsou jiní. Zapomenou, spletou si, přijdou jinam, jindy, někdy i k někomu jinému. A občas z toho vznikne situace, která by na papíře nedávala smysl, ale v realitě funguje dokonale.
Od té doby se vždy, když někdo vstoupí do ordinace s větou „já myslím, že rodím“, zeptám ještě na jednu věc navíc:
„A jste tady správně?“
Protože zkušenost mě naučila, že to není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát.
A upřímně? V tom je na téhle práci něco krásně absurdního. Nikdy přesně nevíte, jestli řešíte medicínu… nebo logistiku lidského života.
