Článek
Jako gynekolog jsem viděl leccos. Opravdu leccos. Medicína je krásná v tom, že vás nic nepřekvapí – dokud vás nepřekvapí všechno najednou. A jedním z evergreenů porodního sálu je jev, který by si zasloužil vlastní diagnózu: akutní otcovská mdloba.
Scénář bývá téměř vždy stejný. Tatínek přichází jako hrdina. Pevný krok, odhodlaný výraz, ruka v ruce s partnerkou. Je připraven být oporou, dýchat, počítat, podávat vodu a pronášet věty jako „to zvládneš“. V očích má lesk, v hrudi hrdost a v hlavě představu, že porod je něco jako delší návštěva zubaře.
První hodina probíhá hladce. Tatínek se drží. Dokonce si troufne na vtip. Druhá hodina přináší první trhliny v jeho psychické stabilitě. Začíná si všímat detailů, které v televizních seriálech chybí – zvuků, výrazů, intenzity situace. A pak přijde moment zlomu.
„Pane doktore, já… já si asi sednu.“
To je věta, kterou bychom měli tesat do stěn porodních sálů. Protože „já si sednu“ je jen eufemismus pro „za deset sekund budu ležet na zemi a personál bude řešit mě místo rodičky“.
Jednou jsem měl pacienta – tedy doprovod pacienta – který omdlel tak ukázkově, že by se dal použít jako výukový materiál. Pomalu zbledl, elegantně zavrávoral a s noblesou se sesunul k zemi. Kdybychom rozdávali body za estetiku pádu, měl by plný počet. Bohužel jsme rozdávali jen studené obklady.
Zatímco jsme tatínka křísili, maminka mezi kontrakcemi suše poznamenala: „Vidíte, a já to ještě ani nemám za sebou.“ Tato věta by si zasloužila potlesk, kdyby zrovna nebylo potřeba kontrolovat dvě osoby najednou.
Bizarnost těchto situací spočívá v kontrastu. Na jedné straně žena podávající výkon hodný olympijské disciplíny, na druhé straně muž, který prohrál souboj s vlastní představivostí. Někdy stačí pohled na krev, jindy pouhé uvědomění, kudy se dítě chystá přijít na svět. Anatomie je zkrátka neúprosná.
Jednou jsme dokonce museli tatínka uložit na vedlejší lůžko a zakrýt ho dekou, zatímco porod běžel dál. Vznikla tak zvláštní rodinná scenérie: maminka rodí, novorozenec se chystá na svět a tatínek si dává krátký regenerační spánek. Kdybych byl cynik, řekl bych, že si nacvičuje budoucí noční režim.
Nechci být nespravedlivý. Existují i tatínci, kteří obstojí. Stojí pevně, drží ruku, podporují, a když je potřeba, dokonce i přestřihnou pupeční šňůru bez ztráty vědomí. Těm patří můj obdiv. Jsou to jednorožci porodních sálů.
Ale většina? Řekněme, že většina nás udržuje ve střehu. Porodní asistentky už mají vycvičené periferní vidění – sledují rodičku a koutkem oka i tatínka. Jakmile zaznamenají lehké kolísání, jsou připraveny zasáhnout rychleji než záchranná služba.
Ironií celé situace je, že tatínci často přicházejí s přesvědčením, že budou oporou. A oni skutečně jsou – jen někdy v opačném gardu. Maminka po porodu vypráví historku o tom, jak zvládla bolest, zatímco tatínek vypráví, jak se probudil na zemi a někdo mu dával čichnout k dezinfekci.
Z profesionálního hlediska bych mohl doporučit jednoduché řešení: pokud máte sklony k mdlobám, držte se raději v oblasti hlavy rodičky a nedívejte se tam, kam vás zvědavost nutí. Nebo si alespoň předem nacvičte kontrolovaný pád.
Na závěr si dovolím malé shrnutí. Porod je okamžik, kdy se rodí nový život. A občas také nová rodinná legenda. Taková, která začíná slovy: „Když ses narodil, tatínek omdlel ještě předtím, než jsi přišel na svět.“ A věřte mi, tyhle historky přežijí generace.
