Článek
Existují výjezdy, na které se záchranář připraví psychicky. Infarkt, mrtvice, resuscitace, krev, pláč, rodina v šoku. A pak existují výjezdy, na které se připravit nedá. Třeba tenhle.
„Muž, cca 45 let, leží na chodníku, nereaguje, dýchá divně,“ hlásila dispečerka. V sanitce se rozsvítily majáky a já už si v hlavě skládal klasický scénář: bezvědomí, možná vnitřní krvácení, možná selhání srdce, možná konec.
Na místě stála skupina lidí, kteří se tvářili, jako by právě byli svědky posledních minut lidského života. Jeden pán klečel u těla, paní plakala, někdo natáčel na mobil.
A uprostřed toho všeho ležel on. Roztažený na zádech, jedna bota pryč, košile rozepnutá, oči zavřené, pusa otevřená. Dýchal. Hlasitě. Velmi hlasitě.
Takové to dýchání, co zní jako rozbitý vysavač.
„Pane, slyšíte mě?“ zkusil jsem.
Žádná reakce.
Zkontrolovali jsme puls. Silný. Až podezřele silný. Zornice reagovaly. Tlak v normě. Saturace v normě. Srdce šlapalo jak hodinky.
„Tak co mu je?“ ptala se vyděšená paní.
Naklonil jsem se blíž k pacientovi a v tu chvíli mě to praštilo do nosu. Nezamenitelná vůně. Taková kombinace rumu, piva, slivovice a životních rozhodnutí.
„On je opilý,“ řekl jsem nahlas.
Paní: „Jak opilý?! Vždyť leží jak mrtvý!“
V tu chvíli se „mrtvý“ pohnul, otevřel jedno oko a zamumlal:
„Kdo mi vzal botu…“
Dav ztichl.
„Pane, víte, kde jste?“
„Na… svatbě?“
„Ne. Na chodníku.“
„Aha. Tak to jsem šel správně.“
Záchranář vedle mě se k němu sklonil:
„Kolik jste toho dnes vypil?“
„No… jen jedno pivo.“
„Jak velké?“
„Tři deci. Ale asi patnáctkrát.“
A bylo jasno. Žádné umírání. Žádné selhání. Jen klasický akutní stav zvaný: totální alkoholová demolice.
Paní, která brečela, se najednou začala smát.
„Tak on je jenom ožralej?! Já myslela, že nám tady umírá!“
Pán se pokusil posadit, ale spíš se překulil na bok.
„Já neumírám. Já jen odpočívám.“
„Na zemi. U popelnic.“
„To je ekologické.“
Z okolí se začali ozývat další svědci:
„On předtím zpíval hymnu.“
„Ne, zpíval Kabáty.“
„Ne, on zpíval obojí najednou.“
Diagnóza byla definitivní: těžká opilost, dezorientace, porucha rovnováhy, nulová sebekontrola a vysoká pravděpodobnost, že si ráno nebude pamatovat vůbec nic.
„Takže ho odvezete?“ ptala se paní.
„Ano. Na záchytku. Ne na ARO.“
Pacient protestoval:
„Já nikam nejedu. Já mám doma manželku.“
„Tak tu jste právě objímal.“ ukázal kolega na popelnici.
Chvíli se na ni díval a pak řekl:
„No… ona poslední dobou stejně mlčí.“
A v tu chvíli bylo po dramatu. Sirény zhasly, defibrilátor zůstal zavřený, místo resuscitace jsme řešili, jak dostat 90 kilo živého alkoholu do sanitky.
Největší ironie? Kdyby byl opravdu v ohrožení života, většina lidí by si ho možná ani nevšimla. Ale protože chrápal na chodníku a vypadal „divně“, vznikl dojem tragédie.
Moderní medicína tak řeší dvě extrémní kategorie pacientů:
Ti, co umírají potichu a nevolají pomoc.
A ti, co vypijí půl baru a vypadají, že umírají nahlas.
A tenhle pán patřil do druhé skupiny.
Na závěr, když jsme ho nakládali, se ještě zeptal:
„A můžu si vzít tu popelnici s sebou?“
„Proč?“
„Abych měl manželku i na pokoji.“
A tak skončil další „boj o život“. Bez skalpelu, bez kyslíku, bez dramatu. Jen s diagnózou, která se v lékařských učebnicích píše jednoduše:
Pacient nebyl na umření.
Byl jen na vystřízlivění.
