Článek
Přišel s tím, že je mu dlouhodobě špatně. Nálada dole, smysl žádný, únava permanentní, vnitřní prázdno, občas úzkost, občas podrážděnost, občas chuť zmizet někam do lesa a stát se stromem. Klasický balíček moderní psychické nepohody.
Po půlhodině rozhovoru jsem mu opatrně navrhl, že by mohl zkusit antidepresiva nebo alespoň psychoterapii. V tu chvíli se narovnal, zvedl obočí a řekl větu, která v ordinaci obvykle znamená začátek filozofického semináře:
„Já nechci prášky. Já nechci být otupělý. Já chci změnit svět.“
To je silná věta. Zvlášť od člověka, který sotva zvládá vstát z postele a dojít na kontrolu. Ale respektuji to. Každý má právo na vlastní cestu k uzdravení, i když ta cesta vede přes globální revoluci.
„Dobře,“ řekl jsem. „A jak konkrétně chcete změnit svět?“
Zamyslel se. „No… zatím jsem změnil vás. Předchozí lékař mi jen chtěl dát prášky.“
Ano. První krok ke změně světa: změnit doktora, který vám říká nepříjemné věci. To je velmi rozšířená terapeutická metoda. Říká se jí migrační coping. Když realita nesedí, vyměň prostředí. Když diagnóza nesedí, vyměň diagnostika.
Podle něj problém nebyl v jeho psychice, ale ve společnosti. Kapitalismus. Konzum. Sociální sítě. Tlak na výkon. Odcizení. Klimatická krize. Politická situace. Nedostatek autenticity. Přemíra neautenticity. A taky špatná energie v open space kanceláři.
Souhlasil jsem s ním. Svět opravdu není ideální. To je objektivní fakt. Jen jsem mu jemně připomněl, že zatímco svět je v krizi už pár tisíc let, jeho symptomy začaly zhruba před rokem. Což by mohlo naznačovat, že část problému se nachází i uvnitř jeho hlavy.
„Ale já se nechci přizpůsobovat nemocnému systému,“ řekl.
To je krásná věta. Filozofická, hluboká, vhodná na tričko. Jen má jednu drobnou nevýhodu: systém se nezmění tím, že budete ležet doma v depresi. On si vás prostě nevšimne.
Z lékařského hlediska je to častý jev. Pacient nechce léčbu, protože by to znamenalo připustit, že problém je částečně v něm. Je mnohem pohodlnější věřit, že problém je venku. Ve světě. Ve společnosti. V ostatních lidech. V algoritmech. V planetárním uspořádání.
Mozek miluje tento typ vysvětlení. Říká se tomu externalizace. Když je mi špatně, je to proto, že svět je špatný. Ne proto, že jsem vyčerpaný, přetížený, nevyspalý, izolovaný, bez pohybu, bez struktury a bez smysluplných vztahů.
„Takže mi ty prášky stejně chcete dát?“ zeptal se podezřívavě.
Řekl jsem mu pravdu: „Nechci vám nic dávat. Já vám chci pomoct, abyste se cítil líp. A někdy je součástí změny světa i to, že nejdřív stabilizujete sebe.“
To ho zklamalo. On totiž čekal, že mu potvrdím, že je zdravý jedinec v nemocném světě, kterému by nejvíc pomohlo svrhnout systém, přestat pracovat a začít žít autenticky někde u moře.
Realita byla méně poetická. Spal pět hodin. Nehýbal se. Jedl nepravidelně. Trávil osm hodin denně na mobilu. Neměl žádný pevný režim. Žádné dlouhodobé cíle. Žádnou strukturu. Jen velkou vnitřní únavu a ideologickou interpretaci svého stavu.
Navrhl jsem mu kompromis. Může klidně měnit svět. Protestovat. Psát. Aktivismus. Filozofovat. Ale zároveň by mohl:
– spát víc
– hýbat se
– omezit sociální sítě
– mluvit s terapeutem
– a případně zvážit i farmakologickou podporu
Podíval se na mě s podezřením: „Takže vy chcete, abych se přizpůsobil systému.“
Ne. Já chci, aby přežil. Protože mrtvý nebo vyhořelý revolucionář změní svět asi stejně jako vybitý mobil změní internet.
Antidepresiva nejsou nástroj k tomu, aby člověk přestal vnímat realitu. Jsou to berle pro mozek, který momentálně nezvládá produkovat základní neurochemii potřebnou k normálnímu fungování. Neřeší smysl života, ale pomáhají vstát z postele a vůbec o tom smyslu začít přemýšlet.
Nakonec řekl, že si to rozmyslí. Že zatím zkusí změnit prostředí. Možná práci. Možná město. Možná lidi. Možná celý kontinent.
Popřál jsem mu hodně štěstí. A do karty si napsal: pacient odmítá léčbu, preferuje globální společenskou transformaci.
To je mimochodem největší paradox moderní psychiky. Lidi, kteří nezvládají vlastní život, mají často nejsilnější potřebu změnit celý svět. Ne proto, že by byli blázni. Ale proto, že je mnohem jednodušší plánovat revoluci než si přiznat, že potřebuju pomoct.
Změnit svět je vznešené. Změnit sebe je nepohodlné. A tak se dnes spousta lidí léčí tím, že změní lékaře, místo aby změnili spánek, pohyb, vztahy a způsob, jakým zacházejí se svou hlavou.
Svět se mezitím dál točí. Kapitalismus dál existuje. Algoritmy dál běží. A pacient hledá dalšího doktora, který mu potvrdí, že problém není v něm. Jen se mu pořád nějak nechce vstávat z postele. Což je, ironicky, ten nejmenší revoluční akt ze všech.
