Článek
Když ke mně do ordinace vešel, vypadal přesně tak, jak dnes vypadá většina lidí, kteří tvrdí, že jsou na pokraji zhroucení: zdravě, upraveně, lehce opáleně a s kelímkem ovesného latté v ruce. Posadil se, povzdechl si tak hluboce, že by mu záviděl i profesionální potápěč, a oznámil mi: „Pane doktore, já jsem vyhořelý. Potřebuju potvrzení.“
Zeptal jsem se ho na základní věci. Kolik pracuje? Jak dlouho? V jakém oboru? Odpověděl mi s výrazem mučedníka: „No, tak tři hodiny denně. Marketing. Většinou z domu. Ale strašně mě to vyčerpává.“
V hlavě se mi rozsvítila kontrolka. Ne ta diagnostická, spíš ta ironická. V medicíně totiž máme spoustu syndromů, ale syndrom „vyhořelý po třech hodinách denně“ zatím v učebnicích není. Možná je v přípravě v nějakém novém vydání, hned za kapitolou „alergie na pondělí“.
Začal jsem klasickým anamnestickým rozhovorem. Spánek? Osm až devět hodin. Sport? Jóga, občas běh, když je hezky. Strava? Bezlepková, bezlaktózová, bez cukru, bez radosti. Stres? „No strašný. Mám pořád pocit, že nestíhám.“
Na otázku, co konkrétně nestíhá, se zamyslel asi dvě minuty. Pak řekl: „No… tak jako všechno. Práci, seriály, podcasty, meditaci, čtení knížek, saunu…“
V tu chvíli jsem pochopil, že nejde o vyhoření v klasickém slova smyslu, ale o moderní formu únavy z existence. Diagnóza by mohla znít: syndrom přeplněného kalendáře, kde jsou sice samé příjemné věci, ale je jich prostě moc.
Vysvětlil jsem mu, že skutečný burnout je stav, kdy člověk dlouhodobě jede přes své fyzické a psychické možnosti, často pod tlakem, v prostředí bez kontroly a uznání. Typicky zdravotníci, učitelé, sociální pracovníci, manažeři v toxických firmách. Lidé, kteří nemají čas jíst, spát, dýchat.
On na mě koukal trochu zklamaně. „Takže mi to potvrzení nedáte?“
Řekl jsem mu, že mu můžu dát potvrzení o lehké únavě, případně o existenčním zmatku, ale vyhoření po třech hodinách práce je medicínsky problematické. To by pak byli vyhořelí všichni, kdo si po obědě potřebují lehnout.
„Ale já se fakt cítím prázdný,“ bránil se. „Nemám motivaci. Ráno se mi nechce vstávat k počítači.“
Navrhl jsem mu jednoduchý test. Ať si zkusí týden pracovat osm hodin denně v otevřené kanceláři s lidmi, kteří si ohřívají rybu v mikrovlnce, a pak přijde znovu. Pokud se po týdnu bude cítit stejně, vystavím mu potvrzení nejen o vyhoření, ale rovnou o ztrátě víry v lidstvo.
Z lékařského hlediska je to fascinující fenomén. Generace lidí, která má historicky nejvíc volného času, nejvíc možností, nejméně fyzické dřiny, ale zároveň rekordní pocit vyčerpání. Tělo sedí, mozek scrolluje, duše nestíhá držet krok.
Pacient mi nakonec přiznal, že ho vlastně nejvíc unavuje rozhodování. Co jíst, co cvičit, co sledovat, co poslouchat, kam jet, kým být. Každý den sto mikrovoleb, z nichž žádná není zásadní, ale dohromady vytvářejí pocit, že žije život jako nekonečný výběr v menu.
Navrhl jsem mu radikální terapii: nudit se. Opravdu se nudit. Bez podcastu, bez mobilu, bez plánu. Koukat z okna. Sedět na lavičce. Nechat mozek chvíli zahálet. Reagoval vyděšeně, jako bych mu navrhl amputaci končetin.
„A to pomůže?“ zeptal se.
Řekl jsem mu, že minimálně zjistí, jestli je vyhořelý, nebo jen přehlcený. Vyhoření je totiž o ztrátě energie, smyslu a schopnosti fungovat. Ne o tom, že se vám nechce na ranní poradu přes Zoom.
Nakonec odešel bez potvrzení, ale s doporučením. Tři hodiny práce denně si může klidně nechat. Ale ať si k nim přidá tři hodiny nicnedělání. Bez pocitu viny. Bez seberozvoje. Jen obyčejné bytí.
A já jsem si do karty poznamenal diagnózu: pacient netrpí vyhořením, ale akutní alergií na realitu, kde se i pohodlí stává zdrojem stresu.
Vlastně jsem mu trochu záviděl. Vyhořet po třech hodinách denně je luxus, který si může dovolit jen společnost, kde už se nikdo nebojí hladu, zimy ani tmy. Jen toho, že nestihne další díl seriálu.
