Článek
Jsou situace, kdy se člověk připraví na nejhorší. Bezvědomí patří mezi ty slova, která v medicíně znamenají jediné: okamžitě, rychle, bez debat. Žádné „počkejte, já si to rozmyslím“, ale rovnou akce.
„Muž, cca 30 let, v bezvědomí, nereaguje, možná kolaps,“ hlásila dispečerka. V sanitce se automaticky přepnul režim vážnosti. Kyslík připravený, defibrilátor připravený, mozek nastavený na scénáře typu hypoglykemie, epilepsie, krvácení do mozku, předávkování.
Přijeli jsme do bytu. Otevřela nám mladá slečna, evidentně vyděšená.
„On nereaguje! Jen leží a kouká do mobilu!“
To byla první věta, která naznačila, že realita bude… netradiční.
V ložnici ležel mladý muž na posteli. Oči zavřené. Tělo uvolněné. Na první pohled opravdu vypadal jako někdo v bezvědomí. Klasický obraz: nehybnost, ticho, klid.
A pak jsme si všimli detailu.
V pravé ruce držel mobil. Pevně. Tak pevně, že by mu ho nevytrhl ani zloděj v tramvaji. Na displeji běželo video z TikToku. Slečna v plavkách tam tancovala na nějaký remix a pod tím naskakovaly srdíčka.
„Pane, slyšíte mě?“ zeptal se lékař.
Žádná reakce.
„Pane, otevřete oči.“
Nic.
Ale palec na ruce se nepatrně pohnul. A video se posunulo na další.
„On je fakt v bezvědomí?“ zeptal jsem se.
„Já nevím! On takhle leží už půl hodiny!“ řekla slečna.
Zkontrolovali jsme puls. Normální. Dýchání klidné. Zornice reagovaly. Tlak v normě. Saturace ideální.
„Takže organismus funguje úplně normálně,“ konstatoval lékař.
„Ale on nereaguje!“ trvala na svém slečna.
Znovu jsme to zkusili. Silnější hlas, lehké zatřesení.
„Pane, slyšíte mě?!“
V tu chvíli se muž zamračil, aniž by otevřel oči, a zamumlal:
„Počkej… ještě tohle video…“
A palcem přejel obrazovku.
Ano. „Bezvědomý“ pacient právě scrolloval TikTok se zavřenýma očima.
„Pane, vy jste při vědomí,“ řekl lékař.
„Ne, já odpočívám,“ odpověděl muž.
„Vaše přítelkyně si myslela, že jste v bezvědomí.“
„Já jsem jenom strašně unavenej.“
„Tak proč nereagujete?“
„Protože když zavřu oči, tak mi přijde, že spím.“
To byla chvíle, kdy se medicína definitivně střetla s digitální realitou.
Muž byl technicky při vědomí, neurologicky v pořádku, fyziologicky stabilní – ale mentálně v úplně jiném světě. Světě algoritmů, krátkých videí a nekonečného scrollování.
„Kolik hodin denně koukáte na mobil?“ zeptal se lékař.
„No… když nepočítám práci, tak asi osm.“
„A když počítáme práci?“
„Tak dvanáct.“
„A kdy jste naposledy spal?“
„No… já u toho většinou usnu.“
Takže shrnutí případu: žádný kolaps, žádná porucha vědomí. Jen člověk, který byl tak vyčerpaný, že usnul s mobilem v ruce, ale mozek odmítl pustit obrazovku.
Přítelkyně na něj koukala nevěřícně:
„Takže ty jsi neumíral? Ty jsi jen čuměl na TikTok?!“
„Já jsem fakt myslel, že spím.“
„Se zapnutým zvukem a tancující blondýnou?!“
Muž pokrčil rameny:
„To už ani nevnímám.“
A tady je ta nejděsivější část celého příběhu. On opravdu nevnímal. Mozek byl tak zvyklý na proud podnětů, že vypnul všechno ostatní. Tělo si lehlo, oči se zavřely, ale palec dál jel po displeji jako autonomní jednotka.
„Pane, víte, že tohle už je trochu závislost?“ zeptal se lékař.
„Ne, já to mám pod kontrolou.“
„Ležel jste v bezvědomí s TikTokem v ruce.“
„To byl jen bug.“
Bug. Ne zdravotní problém, ale softwarová chyba vlastního života.
Záchranka nakonec odjela bez pacienta. Oficiální diagnóza: vyčerpání, přetížení, digitální overload. Neoficiální diagnóza: člověk, který už neumí vypnout mozek bez displeje.
Když jsme odcházeli, muž se ještě zeptal:
„Můžu si vás vyfotit na story?“
A v tu chvíli mi došlo, že jsme se právě dostali do nové éry medicíny. Éry, kdy lidé neomdlévají z nízkého tlaku, ale z vysokého počtu notifikací. Kdy bezvědomí neznamená ztrátu vědomí, ale ztrátu kontaktu s realitou.
Dřív pacienti kolabovali z vyčerpání práce.
Dnes kolabují z vyčerpání algoritmem.
A největší ironie?
Kdyby mu v té chvíli někdo vzal mobil, pravděpodobně by se probral okamžitě. Protože nic neprobudí dnešního člověka rychleji než zmizení displeje.
