Článek
Když jsem začínal, myslel jsem si, že mě medicína naučí hlavně diagnostikovat, léčit a zachraňovat. Netušil jsem, že mě zároveň vytrénuje v disciplíně, kterou by šlo nazvat „udržení kamenné tváře za všech okolností“. Gynekologická ordinace je totiž zvláštní svět. Svět, kde padnou otázky, které by jinde nikdy nezazněly – a kde je naprosto normální na ně odpovídat, jako by šlo o předpověď počasí.
Za ty roky jsem pochopil jednu zásadní věc: trapná otázka neexistuje. Existuje jen otázka, kterou si pacientka dlouho netroufala položit. A pak ji položí. Často bez varování. Někdy šeptem. Jindy s odhodláním člověka, který už nemá co ztratit.
Jednou ke mně přišla mladá pacientka, viditelně nervózní. Sedla si, chvíli mlčela, pak se nadechla a řekla: „Pane doktore, já mám asi hodně divnou otázku.“
To je mimochodem věta, po které by se měl v ordinaci automaticky rozsvítit výstražný maják.
„Sem s ní,“ odpověděl jsem v dobré víře, že mě už nic nepřekvapí.
„Může se… ehm… něco ztratit tam uvnitř? Jako úplně? Že by to pak už nikdy nešlo najít?“
V tu chvíli se ve mně střetly dvě osobnosti. Lékař, který ví, že jde o legitimní obavu, a člověk, který si představil scénář „ztracených a nalezených věcí“ vedený v gynekologické dokumentaci. Nakonec vyhrál profesionál. Vysvětlil jsem anatomii, uklidnil ji a zachoval důstojnost situace. Ale přiznávám, že ten imaginární šuplík s cedulkou „nenalezeno“ mi ještě chvíli zůstal v hlavě.
Jindy přišla pacientka s dotazem, který začal slovy: „Já jsem četla na internetu…“
To je druhý typ věty, po které by měl lékař automaticky sáhnout po kávě.
„…že když si dám citronovou šťávu, tak se mi změní pH natolik, že…“
Následovala teorie, která kombinovala chemii, biologii a lehkou dávku fantazie. Poslouchal jsem, přikyvoval a v duchu obdivoval kreativitu lidské mysli. Moje odpověď pak byla opatrná, věcná a obsahovala nenápadné sdělení: „Internet není vždy váš nejlepší kamarád.“
Speciální kategorii tvoří otázky položené s naprostou vážností, ale s nečekaným obsahem. Například:
„Pane doktore, poznáte podle vyšetření, jestli jsem měla včera sex?“
Krátká odpověď: ne. Delší odpověď: opravdu ne. Profesionální odpověď: vysvětlil jsem, proč to tak není, a snažil se ignorovat fakt, že moje mysl právě vytvořila seznam věcí, které si lidé myslí, že gynekolog „pozná“.
Pak jsou tu otázky, které začínají nevinně a končí… méně nevinně. Jedna pacientka se mě jednou zeptala: „A co byste dělal vy na mém místě?“
To je past. Filozofická, etická a lehce existenciální past. Protože odpověď musí být dostatečně obecná, aby byla bezpečná, ale zároveň dost konkrétní, aby byla užitečná. Je to balancování na laně bez záchranné sítě – a s publikem.
Nezapomenutelné jsou i momenty, kdy pacientka položí otázku a okamžitě dodá: „Já vím, že je to hloupé.“
Není. Nikdy není. Hloupé by bylo nezeptat se a odejít s obavou, která by pak žila vlastním životem. A tak odpovídám. Vysvětluji. Uklidňuji. A občas si v duchu poznamenám: „Tohle si zapamatuju.“
Jedna z nejvíc odzbrojujících situací nastala, když se mě pacientka zeptala: „Pane doktore, a vy si to všechno pamatujete?“
Usmál jsem se. „Nemusím. Každá otázka je pro mě nová.“
Co jsem neřekl bylo, že některé otázky se vám prostě zapíšou do paměti, ať chcete nebo ne. Ne kvůli obsahu, ale kvůli momentu. Kvůli té kombinaci studu, odvahy a upřímnosti.
Gynekologická ordinace je totiž zvláštní místo důvěry. Lidé přicházejí s věcmi, které jinde neřeknou. S otázkami, které si nosili v hlavě týdny, měsíce, někdy i roky. A i když znějí někdy komicky, v jejich světě jsou naprosto vážné.
A tak odpovídám. Na všechno. Bez smíchu, bez ironie navenek, bez náznaku překvapení. Protože vím, že za každou „trapnou“ otázkou je člověk, který sebral odvahu ji položit.
A jen občas, když zavřu dveře ordinace a zůstanu tam sám, si dovolím krátký úsměv. Ne nad pacientkami. Ale nad tím, jak neuvěřitelně pestrý a nepředvídatelný je svět, ve kterém pracuji.
A právě proto bych ho neměnil. I když mě občas stojí víc sebeovládání než samotná medicína.
