Článek
Přišla s tím, že je unavená. Strašně unavená. Tak unavená, že už to podle jejích slov „není normální“ a „něco se mnou určitě je“. Vypadala přitom poměrně svěže, jen mírně kruhy pod očima, ale ty dnes nosí skoro každý jako módní doplněk.
„Pane doktore, já jsem pořád vyčerpaná. Nemám energii, nic se mi nechce, ráno vstávám úplně mrtvá,“ oznámila mi tónem, který by se dal použít i na čtení smutečního parte.
Začal jsem klasicky. Jak dlouho to trvá? Několik měsíců. Práce? Kancelář. Stres? Ano. Pohyb? Spíš ne. Strava? „Normální.“ Což v překladu znamená cokoliv, co se dá sníst jednou rukou u mobilu.
A pak přišla klíčová otázka, kterou pokládám u každého unaveného pacienta: „Kolik hodin denně spíte?“
Zamyslela se. „No… tak čtyři. Někdy pět, když se poštěstí.“
Zapsal jsem si to a zeptal se: „A proč tak málo?“
Pokrčila rameny. „Nevím… prostě nejde spát. Ležím v posteli, koukám do mobilu a najednou je jedna ráno.“
Tady už se mi začalo skládat puzzle. „A kolik času trávíte na mobilu denně?“
Podívala se do statistik. Šest hodin a dvacet minut.
V tu chvíli bylo hotovo. Diagnóza prakticky vyskočila ze zdravotní dokumentace sama: pacientka nespí, protože žije ve virtuální realitě, kde čas neexistuje a mozek je krmen nekonečným proudem videí, zpráv, reels, stories, memů a koček, které padají ze skříně.
„Takže spíte čtyři hodiny a šest hodin scrollujete,“ shrnul jsem to nahlas.
„No… když to tak řeknete…“
Ano. Když se to tak řekne, zní to přesně tak absurdně, jak to skutečně je. Člověk, který si stěžuje na únavu, ale dobrovolně si každý den ukrajuje dvě třetiny spánku, aby mohl sledovat cizí životy lidí, které nikdy nepotká.
Z lékařského hlediska to není únava. To je chronická spánková deprivace kombinovaná s digitální intoxikací. Mozek nemá šanci regenerovat, nervový systém jede pořád v pohotovostním režimu a hormonální systém si myslí, že žije v permanentním ohrožení. Jen místo šelmy přichází notifikace.
Vysvětlil jsem jí, co se děje v těle člověka, který dlouhodobě spí čtyři hodiny. Zhoršená paměť, pozornost, imunita, vyšší riziko úzkostí, depresí, obezity, cukrovky, kardiovaskulárních onemocnění. Zjednodušeně řečeno: tělo si myslí, že umírá, zatímco ona sleduje páté video za sebou o tom, jak si někdo uklízí ledničku.
„Ale já jsem večer tak unavená, že už nemám sílu nic dělat,“ bránila se.
Ano. A právě proto člověk sahá po mobilu. Protože na skutečný odpočinek už energii nemá, ale na pasivní konzum cizí reality ještě ano. Mozek je vyčerpaný, ale stále závislý na podnětech. Takže místo spánku dostane další dávku světla, informací a dopaminu.
Navrhl jsem jí revoluční léčebný postup, který by se dal shrnout do jedné věty: „Choďte spát.“
Podívala se na mě, jako bych jí navrhl návrat do středověku. „Ale to nejde jen tak.“
Jde. Jen se to nechce. To je podstatný rozdíl. Spánek není luxus, je to biologická nutnost. Bez něj nefunguje nic. Ani psychika, ani imunita, ani metabolismus, ani schopnost nepřerazit kolegyni v práci za to, že hlasitě dýchá.
Navrhl jsem jí digitální detox po osmé večer. Žádný mobil v posteli. Žádné sociální sítě. Žádné „ještě jedno video“. Jen ticho, tma a nuda. Reagovala na to s lehkou panikou.
„A co budu dělat?“
Spát. To je celé. Spánek není aktivita, kterou je třeba nahradit. To je stav, do kterého se člověk musí konečně odpojit. Jenže dnešní pacienti mají pocit, že když zrovna nekonzumují obsah, tak promrhávají život.
Ve skutečnosti promrhávají zdraví. Systematicky, každý večer, s plným vědomím a nabitou baterií.
Na závěr jsem jí řekl krutou pravdu: „Vy nejste nemocná. Vy jste nevyspalá.“
To je diagnóza, která se dnes vyskytuje v populaci častěji než chřipka. A je zároveň nejméně respektovaná. Lidi jsou ochotni brát doplňky stravy, magnézium, vitamíny, adaptogeny, nootropika, ale nejsou ochotni zavřít oči o dvě hodiny dřív.
Odešla s doporučením spát alespoň sedm hodin denně. Bez mobilu. Bez obrazovky. Bez scrollování života jiných lidí, kteří stejně také nespí.
A já jsem si do karty poznamenal: pacientka netrpí chronickou únavou. Trpí chronickým online pobytem v noci.
Moderní medicína dnes řeší únavu, vyhoření, úzkosti a deprese. Ale často by úplně stačilo jedno radikální opatření: vypnout internet a jít spát. Jenže to je terapie, na kterou si většina lidí nastaví budík. A pak ho stejně odloží, aby ještě stihli jedno poslední video. A pak další. A pak další. A pak přijdou unavení k lékaři.
