Článek
Přišel pozdě. O patnáct minut. Bez omluvy, zato s jasným vysvětlením: „Pane doktore, já fakt nestíhám. Nemám vůbec čas se sebou něco dělat. Práce, rodina, povinnosti… znáte to.“
Neznám. Já totiž stíhám. Především proto, že když něco nestíhám, tak to aspoň nepovažuju za prioritu a nelžu si o tom. Ale mlčel jsem a otevřel kartu.
„Tak co vás trápí?“ zeptal jsem se.
„No… tlak, únava, kila navíc, bolí mě záda, zadýchávám se, občas buší srdce, špatně spím, ale hlavně nemám čas na zdraví.“
To je jedna z nejčastějších diagnóz současnosti. Syndrom věčného nestíhače. Člověk, který nestíhá žít, ale stíhá všechno ostatní.
Začal jsem klasicky: pohyb? „Není čas.“ Strava? „Není čas.“ Spánek? „Málo času.“ Prevence? „Vůbec žádný čas.“
A pak přišla otázka, která to celé rozbila: „A co jste měl dnes k obědu?“
Rozzářil se. „Jo, to bylo dobrý! V Lidlu měli akci na hotový butter chicken, minus třicet procent. Vzal jsem si rovnou dva. A ještě byly v akci ty jejich nové proteinové jogurty, tak jsem jich koupil šest.“
Podíval jsem se na něj. „Takže na zdraví nemáte čas, ale na sledování slev v Lidlu ano.“
„No jasně,“ řekl automaticky. „To mám v aplikaci.“
A v tu chvíli se ukázalo, že nejde o nedostatek času, ale o jeho rozdělení. Čas na zdraví není. Čas na aplikaci je. Čas na doktora není. Čas na leták je. Čas na procházku není. Čas na objíždění tří supermarketů kvůli slevě na kuřecí křídla je.
Z lékařského hlediska je to fascinující. Lidský mozek dokáže vytvořit iluzi totální vytíženosti, i když reálně tráví dvě hodiny denně scrollováním, další hodinu sledováním slev a zbytek večera seriálem, u kterého ani neví, o čem je.
Zeptal jsem se ho, kolik času denně stráví na mobilu. Podíval se do statistik. Dvě hodiny čtyřicet minut. Z toho čtyřicet minut nákupní aplikace.
„Tak vidíte,“ řekl jsem. „Vy nemáte málo času. Vy ho jen investujete do kuřecích nugetek.“
Začal se bránit: „Ale to je přece normální. Každej to tak má.“
Ano. To je právě ten problém. Normální se stalo být permanentně unavený, lehce nemocný, s nadváhou, vysokým tlakem a pocitem, že život je nekonečný seznam povinností, do kterého se zdraví nevešlo.
Z medicínského pohledu je to absurdní. Lidi jsou schopní hodinu jezdit po městě, aby ušetřili třicet korun na kávě, ale nejsou schopní dvacet minut denně chodit. Jsou schopní sledovat tři týdny dopředu akce na šunku, ale nejsou schopní si jednou ročně dojít na preventivní prohlídku.
Pacient mi tvrdil, že zdraví je pro něj důležité. To je další klasický symptom. Verbální deklarace bez jakékoliv behaviorální stopy. Něco jako když někdo říká, že má rád přírodu, ale zná ji jen z tapety na monitoru.
Navrhl jsem mu jednoduchý experiment. Ať si na týden zapíše, kolik času věnuje:
- pohybu
- přípravě jídla
- spánku
- aplikacím, sociálním sítím a slevám
Podíval se na mě podezřívavě. „A to jako k čemu?“
„Abyste zjistil, že nemáte málo času. Jen ho dáváte všemu jinému než sobě.“
Diagnóza byla jasná: nejedná se o nedostatek času, ale o chronickou prioritní dezorientaci. Stav, kdy člověk považuje zdraví za abstraktní hodnotu v budoucnosti, zatímco sleva na pizzu je akutní životní událost.
Na závěr se mě zeptal: „Tak co mám dělat, pane doktore?“
Řekl jsem mu pravdu, kterou pacienti nesnášejí: „To, co už dávno víte. Hýbat se, spát, jíst normálně, omezit mobil, přijít na kontrolu. Ne až budete mít čas, ale místo něčeho jiného.“
Chvíli mlčel. Pak se usmál: „No jo… ale dneska mají v Lidlu ještě ty řecký jogurty.“
A v tu chvíli jsem pochopil, že moderní medicína je bezmocná. Ne proto, že bychom neuměli léčit. Ale proto, že konkurujeme letákům. A ty jsou barevnější, levnější a slibují okamžité štěstí ve slevě minus čtyřicet procent.
