Článek
Myslel jsem si, že největší drama v nemocnici je, když vám zapomenou oběd nebo když se čekárna protáhne z dvaceti minut na dvě hodiny. Jenže pak jsem zažil situaci, která by klidně mohla mít vlastní díl v seriálu Nemocnice: Sestra versus doktor aneb Kdo je tady vlastně šéf.
Seděl jsem na chodbě neurologie, hlava mi třeštila a čekal jsem na vyšetření. Klasika – bílé zdi, plastové židle, lidé s pohledem „už chci být doma“. A pak to přišlo. Nejprve tlumený rozhovor, pak zvýšený hlas a nakonec plnohodnotný křik, který by probudil i pacienta v kómatu.
„Já vám to říkám, že to dělat nebudu!“ ozvala se sestra.
„To je ale moje rozhodnutí, já jsem lékař!“ odpověděl mužský hlas, očividně doktor, který byl zvyklý, že se mu neodporuje.
Dveře sesterny byly pootevřené, takže jsme měli přímý výhled na scénu. Sestra stála s rukama v bok, doktor s kartou v ruce a výrazem člověka, kterému právě někdo odmítl autoritu.
„Ten pacient má nízký tlak, vy mu chcete dát další dávku? To je hazard!“ řekla sestra.
„Já vím přesně, co dělám. Je to v ordinaci,“ odsekl doktor.
„Papír snese všechno, ale já jsem u něj byla celou noc!“ kontrovala.
A bylo jasno. Nešlo jen o jednoho pacienta. Šlo o klasický střet dvou světů: lékařské teorie versus sesterská praxe. On měl titul, ona měla realitu. On měl razítko, ona měla zkušenost s tím, že pacient ráno skoro omdlel na toaletě.
Pacienti na chodbě ztichli. Dokonce i pán, co si pouštěl TikTok nahlas, si sundal sluchátka. Všichni jsme sledovali scénu jak tenisový zápas.
„Prosím vás, já jsem tady deset let lékař,“ řekl doktor.
„A já tady patnáct let zachraňuju lidi před rozhodnutími lékařů,“ odpověděla sestra.
To už bylo skoro filozofické.
Doktor zčervenal. Sestra zčervenala. Vzduch by se dal krájet skalpelem.
„Takže vy odmítáte splnit můj pokyn?“ zeptal se ledovým hlasem.
„Ano. Protože nechci, aby mi ten pacient zkolaboval,“ řekla klidně, ale dost nahlas na to, aby to slyšelo celé patro.
V tu chvíli už to nebyl odborný spor. To byl osobní konflikt. Ego proti svědomí. Hierarchie proti zdravému rozumu.
Z vedlejší ordinace vykoukla jiná sestra a šeptla: „Proboha, zase…“
Takže očividně ne poprvé.
„Tak si to pak vysvětlete s primářem!“ vyštěkl doktor.
„Ráda. Aspoň někdo si mě konečně poslechne,“ odpověděla sestra.
A odešla. Prostě se otočila a odešla pryč z místnosti, zatímco doktor tam zůstal stát jak zamrzlá socha s diplomem v ruce.
Na chodbě to zašumělo. Lidi si vyměňovali pohledy, někdo se uchechtl, někdo kroutil hlavou. Jedna paní vedle mě pronesla: „No vidíte, a my si myslíme, že oni se tam nahoře vždycky domluví.“
Celá situace mi připadala absurdně lidská. Člověk má tendenci vnímat zdravotníky jako klidné, profesionální bytosti bez emocí. Jenže realita? Jsou to normální lidi pod tlakem, ve stresu, s odpovědností za životy, a někdy prostě bouchne pojistka.
Nejvíc ironické bylo, že pacient, kvůli kterému se hádali, spal. Netušil, že se o jeho dávku léků vedla skoro občanská válka.
Nakonec dorazil primář, zavřel dveře a křik utichl. Co se tam řešilo, to už nikdo neví. Ale sestra se vrátila s výrazem vítězství a doktor s výrazem člověka, který právě zjistil, že titul MUDr. není totéž co absolutní pravda.
A já jsem si z té návštěvy odnesl jednu zásadní diagnózu: Největší napětí v nemocnici není mezi pacientem a nemocí, ale mezi lidmi, kteří se ho snaží léčit. A někdy je ta léčba vedlejší efekt úplně jiný – místo infuze dostanete divadelní představení zdarma.
