Článek
Stačí málo. Někdy opravdu jen málo.
Pohled na krev, otevřená rána nebo i představa, že bych měla někomu poskytnout první pomoc. A najednou přichází ten známý pocit – slabost, motání hlavy, nepříjemné horko, někdy až na omdlení.
Člověk si v tu chvíli říká jediné: co když to někdy bude doopravdy?
Na školeních první pomoci to bývá ještě silnější. Všichni kolem působí jistě, zkouší si postupy, resuscitaci, řeší modelové situace. A já mám pocit, že plavu už u samotného začátku. Nejen že nevím, co přesně dělat, ale hlavně mám pocit, že by mě vlastní tělo zradilo dřív, než bych vůbec začala.
Je to zvláštní kombinace. V hlavě vím, že bych chtěla pomoct. Ale tělo reaguje úplně jinak.
Dobrá zpráva je, že tohle není selhání. Má to své vysvětlení.
Ve většině případů jde o takzvanou vazovagální reakci. Jednoduše řečeno – tělo reaguje na stres nebo nepříjemný podnět (jako je krev) přehnaně. Dojde k poklesu krevního tlaku a zpomalení tepu, což vede k pocitu na omdlení nebo k samotnému kolapsu.
Není to rozhodnutí. Není to slabá vůle. Je to reflex.
A co je důležité – je to poměrně časté. Jen se o tom moc nemluví.
Problém není jen samotná reakce, ale i to, jak si ji člověk vyloží. Často se objeví myšlenka: „Když nezvládnu ani pohled na krev, jak bych mohla někomu pomoct?“
Jenže první pomoc není jen o tom, kdo všechno fyzicky zvládne.
V reálné situaci je často nejdůležitější někdo, kdo:
- zavolá pomoc
- zůstane na místě
- komunikuje s operátorem
- usměrní ostatní
A to všechno zvládne i člověk, který by se necítil dobře při přímém kontaktu se zraněným.
Navíc existují způsoby, jak si pomoci i s tou samotnou reakcí.
Jedním z nich je jednoduché napětí svalů. Když člověk cítí, že se mu začíná motat hlava, může vědomě zatnout svaly na nohou a rukou. Pomáhá to udržet krevní tlak a oddálit nebo zabránit omdlení.
Pomáhá také nedívat se přímo na ránu. Zaměřit pozornost jinam, soustředit se na konkrétní úkol. Třeba na telefonát, na hlas operátora, na jednoduché kroky.
A možná nejdůležitější je změnit vlastní očekávání.
Ne každý musí být ten, kdo se vrhne k postiženému a všechno vyřeší vlastníma rukama. Někdo je ten, kdo zavolá pomoc. Někdo ten, kdo zůstane klidný a drží situaci pohromadě.
A i to je první pomoc.
Strach z vlastní reakce je pochopitelný. Zvlášť pokud už člověk ví, jak jeho tělo reaguje. Neznamená to ale, že by v reálné situaci selhal.
Znamená to jen, že jeho role bude jiná.
A někdy právě ta jiná role rozhoduje víc, než si myslíme.
