Článek
Přišel s tím, že nemá chuť na sex. Řekl to tónem, jakým se oznamuje zrušení tramvajové linky. Bez emocí. Suchý fakt. Prostě se to stalo.
„Prostě nemám libido,“ shrnul situaci. „Nevím proč.“
To je dnes velmi populární věta. Krátká, moderní, odborně znějící. Slovo libido má tu výhodu, že zní jako diagnóza, ale vlastně nic konkrétního neříká. Je to takové elegantní balení pro větu: nechce se mi.
„A jak dlouho?“ zeptal jsem se.
„Tak rok. Možná dva. Ale jinak jsem v pohodě.“
To je vždycky fascinující. Člověk dva roky nemá chuť na sex a považuje to za drobný detail, který se řeší mezi dveřmi. Jako kdyby dva roky neměl chuť na jídlo, spánek nebo mluvení.
„A máte chuť na něco jiného?“ zeptal jsem se.
„No jasně,“ rozesmál se. „Na jídlo, na seriály, na cestování, na víno, na sport…“
Takže shrnuto: nemá chuť na jednu jedinou věc. Na tu, která vyžaduje blízkost, přítomnost, tělo, kontakt a trochu emoční investice.
Na všechno ostatní chuť má.
To je důležitý diagnostický moment. Kdyby neměl chuť vůbec na nic, bavíme se o depresi. Kdyby neměl energii, bavíme se o vyhoření. Kdyby neměl hlad, bavíme se o metabolickém problému.
Ale on má chuť. Jen ne na sex.
To znamená, že problém není v chuti jako takové. Problém je v tom, na co se ta chuť nevztahuje.
„A máte partnerku?“ zeptal jsem se.
„Jo, jasně. Jsme spolu pět let.“
„A mluvíte o tom?“
„No… ne úplně. Nechci jí ubližovat.“
Ano. Nechce jí ubližovat. Takže spolu nemají sex a nemluví o tom. Což je kombinace, která vztahy dlouhodobě udržuje ve stavu tichého emocionálního rozkladu.
Z lékařského hlediska je to krásný příklad selektivní ztráty chuti. Pacient nechce sex, ale chce všechno, co je snadné, rychlé, pohodlné a nevyžaduje interakci.
Chce:
– jídlo (doručené)
– seriály (na klik)
– podcasty (bez odpovědi)
– sociální sítě (bez rizika)
– víno (bez konverzace)
Nechce:
– nahotu
– blízkost
– tělesnost
– zranitelnost
– skutečný kontakt
To není ztráta libida. To je ztráta tolerance k intimitě.
„A jak vypadá váš večer?“ zeptal jsem se.
„No… většinou si každý děláme svoje. Ona kouká na seriál, já na mobil. Pak jsme unavení a jdeme spát.“
To je dnes standardní erotický rituál. Paralelní existence ve stejné místnosti, zakončená společným vyčerpáním.
Pak se všichni diví, že není chuť na sex. Ale chuť je biologický mechanismus, který potřebuje podnět. Potřebuje napětí, hru, pozornost, dotek, čas.
Když spolu lidi komunikují jako spolubydlící a žijí jako dvě samostatné jednotky napojené na Wi-Fi, není to vztah. Je to sdílený tarif.
A z tarifu se libido netvoří.
„Takže vy vlastně nemáte chuť na sex, ale máte chuť na únik od reality,“ shrnul jsem.
„No… možná,“ připustil.
To je další moderní fenomén. Sex je náročný. Vyžaduje přítomnost v těle. A spousta lidí dnes v těle být neumí. Jsou pořád v hlavě, v obrazovce, v myšlenkách, v práci, v budoucnosti.
Sex je jediná aktivita, kde se nedá multitaskovat. Nejde u toho scrollovat. Nejde u toho odpovídat na maily. Nejde u toho myslet na nákupní seznam. Buď tam jste, nebo nejste.
A když už roky nejste, chuť logicky zmizí.
„Myslíte, že bych potřeboval nějaké léky?“ zeptal se.
To je oblíbená otázka. Lék, který by vrátil chuť na sex, ale nevyžadoval žádnou změnu života, vztahu, komunikace ani chování.
Ideálně tabletka, která zařídí:
– blízkost bez blízkosti
– vášeň bez přítomnosti
– intimitu bez rizika
Bohužel takový lék neexistuje. A kdyby existoval, byl by to nejprodávanější produkt v historii lidstva.
Problém totiž není hormonální. Je vztahový, psychologický a existenciální. Nechce se mu sex ne proto, že by jeho tělo nefungovalo. Ale proto, že jeho život je nastavený tak, aby nic skutečně neprožíval do hloubky.
Všechno je konzum. Obsah. Zážitek. Dopamin. Rychlá odměna. Sex je jediný zážitek, který nejde konzumovat pasivně.
A proto se z něj stal problém.
Do karty jsem si napsal: pacient má zachovanou chuť k životu, ale omezenou chuť k intimitě.
A to je možná nejpřesnější diagnóza dnešní doby. Lidi, kteří chtějí všechno – zážitky, jídlo, cestování, obsah, zábavu – ale nechtějí nic, co vyžaduje skutečný kontakt.
Tvrdí, že nemají chuť na sex. Ale ve skutečnosti nemají chuť být viděni, slyšeni a dotýkáni. Protože to je dnes ta nejnáročnější forma zážitku vůbec. Bez filtru. Bez pauzy. Bez tlačítka vypnout.
