Článek
Přišel s okem. Konkrétně s levým horním víčkem, které mu prý cuká už asi tři měsíce. Ne pořád, ale dost často na to, aby ho to začalo „lehce znervózňovat“. Což je zajímavé slovní spojení u člověka, který mi o tři minuty později řekl: „Já jinak žádný stres nemám.“
To je věta, která v ordinaci funguje jako červená kontrolka. Když pacient tvrdí, že nemá stres, většinou ho má tolik, že ho už ani nevnímá. Je to podobné jako s alkoholem – ten, kdo pije nejvíc, obvykle tvrdí, že má pití úplně pod kontrolou.
„Takže vás trápí jen to oko?“ zeptal jsem se.
„Jo, jinak nic. Jen se mi občas blbě spí, někdy mě bolí hlava, občas zapomenu, co jsem chtěl říct, jsem pořád takovej podrážděnej, ale to má dneska každej.“
Ano. To je další typický příznak. Všechno, co by ještě před dvaceti lety bylo považováno za jasný signál přetížení nervové soustavy, je dnes označeno jako „normál“.
Začal jsem se ptát dál. Práce? Manažer. Odpovědnost? Velká. Lidi pod sebou? Dvanáct. E-maily? „Hodně.“ Kolik denně? „Radši to ani nepočítám.“ Spánek? Pět až šest hodin. Mobil v noci? Ano. Sport? „Dřív jo, teď není čas.“
A stres? „Ne, vůbec. Já to mám v hlavě srovnaný.“
To víčko mezitím cukalo tak, že by se dalo použít jako směrovka na letišti. Nervus facialis si zjevně myslel něco úplně jiného než jeho majitel.
Z lékařského hlediska je cukání oka klasika. Odborně se tomu říká myokymie. Nezní to tak vtipně, ale v překladu to znamená: nerv je přetížený, unavený, podrážděný a dává to najevo mikrospasmem. Nejčastější příčiny: stres, nedostatek spánku, kofein, únava, dlouhodobé napětí.
Jinými slovy: přesně všechno, co ten člověk popsal, a pak to popřel.
„Takže to mám z nervů?“ zeptal se trochu zklamaně.
„Ano,“ odpověděl jsem. „Vaše tělo vám doslova bliká, že něco není v pořádku.“
„Ale já se fakt necítím ve stresu,“ trval na svém.
To je právě ten trik. Chronický stres se necítí jako stres. Necítí se jako panika, třes nebo hysterický záchvat. Cítí se jako podrážděnost, únava, ztráta radosti, zapomínání, špatný spánek, bolesti hlavy, tlak na hrudi, vnitřní neklid. A cukající oko jako bonus zdarma.
Akutní stres poznáte. Chronický stres si zvyknete. A pak už ho považujete za svůj normální stav. Něco jako když bydlíte vedle dálnice – první týden nemůžete spát, po roce tvrdíte, že je tam vlastně ticho.
Zeptal jsem se ho, kdy naposledy měl den úplně bez práce. Bez mailu, bez telefonu, bez řešení problémů jiných lidí.
Zamyslel se. „No… to už ani nevím.“
„A kdy jste se naposledy nudil?“
Podíval se na mě, jako bych mluvil cizím jazykem. „Nudil? To jako že nic nedělám?“
Ano. Přesně to. Nicnedělání. Stav, který je dnes považován za podezřelý, neproduktivní a morálně závadný. Přitom z neurologického hlediska je to jeden z mála okamžiků, kdy se mozek skutečně regeneruje.
Jeho mozek evidentně neregeneroval už měsíce. Jel v režimu „řeš, reaguj, odpovídej, rozhoduj, kontroluj“. Bez pauzy. Bez vypnutí. Bez ticha. A když už to nešlo jinak, poslal signál přes oko.
„Tak co s tím mám dělat?“ zeptal se.
To je vždycky nejlepší část. Protože řešení je jednoduché, ale nepopulární. Spát víc. Omezit kafe. Hýbat se. Vypnout mobil večer. Nepracovat pořád. Dělat věci, které nemají žádný cíl ani výkon.
„To zní hezky,“ řekl, „ale já na to nemám čas.“
Samozřejmě že nemá. Stejně jako všichni ostatní, kteří se diví, že jejich tělo začalo protestovat. Nikdo nemá čas, dokud ho nezačne bolet hlava, záda, žaludek nebo oko.
Navrhl jsem mu experiment. Ať si vezme týden dovolenou bez pracovního mailu. Opravdovou. Ať se hýbe, spí, chodí ven, kouká do blba. A uvidíme, co oko.
„A když se to nezlepší?“
„Pak budeme řešit další věci. Ale teď řešíme to, že váš nervový systém je přetížený jak server při slevách.“
Odešel s receptem na hořčík, doporučením spánku a neochotnou myšlenkou, že možná přece jen trochu ve stresu je.
A já jsem si do karty napsal: pacient bez stresu, ale s kompletními příznaky chronického přetížení nervové soustavy.
Moderní pacient totiž netrpí stresem. On trpí tím, že si odmítá připustit, že žije způsobem, na který lidské tělo nebylo nikdy stavěné. Tělo počítá s pohybem, tichem, spánkem a občasnou nudou. Ne s dvaceti notifikacemi za hodinu, permanentní dostupností a pocitem, že když na chvíli vypnete, svět se zhroutí.
Svět se nezhroutí. Zhroutí se maximálně víčko. A to je ještě ta hodná varianta. Protože další na řadě už nebývá oko, ale žaludek, srdce nebo hlava.
Ale pacienti bez stresu to samozřejmě vědí nejlíp. Jen se jim u toho trochu třese oko. Už třetí měsíc.
