Článek
Existují chvíle, kdy si člověk uvědomí, že nežijeme v době infarktů, ale v době formulářů. Ten večer to bylo naprosto jasné.
Výjezd hlásil: „Kolaps na oslavě, muž kolem čtyřiceti let, bezvědomí, alkohol, hluk.“ Takže klasika. Narozeniny, firemní večírek nebo kombinace obojího, kdy už nikdo přesně neví, proč se vlastně pije, ale všichni ví, že je potřeba pokračovat.
Dorazili jsme do restaurace. Hudba hrála, balónky visely ze stropu, konfety na zemi. A uprostřed parketu ležel muž. Nehýbal se. Oči zavřené. Kamarádi kolem něj stáli v kruhu, v ruce drinky, a tvářili se jako publikum na talentové soutěži.
„Tak co, dýchá?“ zeptal se jeden.
„Asi jo… doufám,“ odpověděl druhý.
„Hele, a když přijede sanitka, to jde přes pojišťovnu, ne?“ ozvala se slečna v šatech.
A tady se zastavil čas.
Zatímco jeden člověk ležel na zemi v bezvědomí, hlavní téma nebylo přežití, ale účetní uzávěrka.
„Kdo ho zná?“ ptáme se.
Ticho.
„No… on je kamarád kamaráda,“ řekl někdo.
„Jak se jmenuje?“
„Ty jo… říkáme mu Pepa.“
„Jeho občanské jméno?“
„Asi taky Pepa?“
Pepa mezitím stále ležel. Puls měl, dýchal, ale reagoval minimálně. Typický kolaps: kombinace alkoholu, dehydratace, horka a těla, které už řeklo „dost“.
Začali jsme ho vyšetřovat. EKG v normě. Tlak nízký, ale ne kritický. Zornice reagují. Alkohol cítit na tři metry.
„Kolik pil?“ ptáme se.
„No… začali jsme v šest,“ odpověděl jeden kamarád.
„A teď je?“
„Jedna ráno.“
„A kolik toho vypil?“
„To je relativní.“
Ano. V medicíně máme nové jednotky: relativní množství alkoholu.
V tu chvíli se k nám naklonil jiný kamarád a šeptem, jako by šlo o státní tajemství, položil otázku:
„A hele… když ho odvezete, to se platí?“
„My teď řešíme, jestli neumírá,“ odpověděl lékař.
„Jasně, jasně, ale jen abychom věděli…“
Priorita: rozpočet. Sekundární: život.
Pepa se mezitím probral. Otevřel oči a první věta byla:
„Kdo mi vypil panáka?“
Kamarádi si oddechli.
„Vidíš, je v pohodě! Tak to asi nemusí do nemocnice, ne?“
„Pane, omdlel jste,“ říkáme mu.
„Ne. Já jsem si jen lehnul.“
„Na parketu?“
„Bylo mi teplo.“
Klasický obranný mechanismus: kolaps přejmenovaný na relax.
„Půjdete s námi na vyšetření,“ rozhodl lékař.
A tady přišla druhá vlna paniky. Ne zdravotní. Finanční.
„A to fakt musí?“
„A nebude to drahý?“
„A když nemá kartičku pojišťovny u sebe?“
„A když je OSVČ?“
„A když má VZP?“
„A když má exekuci?“
Pepa ležel na nosítkách a poslouchal debatu o vlastních ekonomických parametrech.
„Hele, já když tak vystřízlím tady,“ zamumlal.
„Ne, vy pojedete,“ řekl lékař.
„A jde to na pojišťovnu?“ zeptal se Pepa slabým hlasem.
Ano. I pacient už pochopil, co je skutečně důležité.
Zatímco jsme ho nakládali do sanitky, kamarádi si mezi sebou počítali, kolik by stála případná hospitalizace.
„Kdyby to bylo bez pojištění, tak se mu na to složíme?“
„Ty jo, tak to radši ať to má infarkt.“
Černý humor, ale realita.
Sanitka odjela. Oslava pokračovala. Hudba se znovu rozjela, někdo otevřel další láhev.
A já jsem si uvědomil zvláštní diagnózu moderní společnosti:
Když někdo zkolabuje, už se neptáme „přežije?“.
Ptáme se:
„Kolik to bude stát?“
Zdraví se stalo položkou v rozpočtu. Infarkt je nepříjemný, ale ne tak nepříjemný jako faktura. Bezvědomí je stres, ale ne takový jako neznámý kód pojišťovny.
A tak dneska, když někdo padne na zem, neřeší se jen jeho tlak, puls a saturace. Řeší se i jeho finanční profil.
Protože v roce 2026 už neplatí otázka:
„Žije?“
Ale:
„A jde to na pojišťovnu?“
