Článek
Kapitola 8 – Jeden člověk. Jedna inteligence. Jedna planeta
Do této chvíle se celý příběh zdál být postavený na vztahu dvou hlavních účastníků.
Člověka.
A technologie.
Člověk vytváří nástroje.
Nástroje mu pomáhají.
Člověk určuje pravidla.
Technologie pracuje uvnitř těchto pravidel.
Jenže tento obraz byl neúplný.
Chyběl v něm třetí účastník.
Ten, který nemluví.
Nevydává podmínky použití.
Nevlastní žádný účet.
Přesto určuje konečné hranice úplně všeho.
Planeta.
⸻
Každý digitální systém působí nehmotně.
Data nemají vůni.
Software nemá hmotnost.
Algoritmus nevypadá, že by zabíral prostor.
Zpráva proletí z jednoho konce světa na druhý během několika vteřin a člověk snadno získá pocit, že digitální svět existuje někde mimo fyzickou realitu.
Jenže neexistuje.
Každý výpočet potřebuje energii.
Každé datové centrum potřebuje budovu.
Servery.
Kabely.
Chlazení.
Údržbu.
Každý procesor potřebuje materiály.
Každá síť potřebuje infrastrukturu.
Každý nový model musí být někde vytvořen, provozován a napájen.
Digitální svět není oddělený od Země.
Je z ní postavený.
Právě tady jsem si začal uvědomovat, že samotná věta „člověk musí zůstat středem architektury“ nestačí.
Pokud bude architektura chránit člověka, ale ignorovat fyzické limity prostředí, ve kterém žije, nakonec nebude chránit ani jeho.
Člověk potřebuje vodu.
Vzduch.
Půdu.
Energii.
Stabilní klima.
Fungující ekosystémy.
Technologie potřebuje mnohé z téhož.
A obojí čerpá ze stejného zdroje.
Z jedné planety.
⸻
Začala se proto skládat jednoduchá rovnice.
Jeden člověk.
Jedna vyvíjející se inteligence.
Jedna planeta.
Ne tři oddělené světy.
Tři části jednoho systému.
Člověk bez planety nepřežije.
Technologie bez planety nevznikne.
A planeta bez člověka a jeho technologií existovat může.
Právě tato nerovnováha je důležitá.
My nejsme správci Země proto, že bychom ji vlastnili.
Jsme jejími dočasnými uživateli.
A její fyzikální limity jsou skutečným správcem všeho, co můžeme vytvořit.
⸻
Můžeme rozhodnout, kolik dat chceme uchovávat.
Nemůžeme rozhodnout, že jejich uchovávání nebude nic stát.
Můžeme chtít stále výkonnější výpočty.
Nemůžeme zrušit jejich energetickou náročnost.
Můžeme stavět další datová centra.
Nemůžeme vytvořit vodu, prostor, materiály ani energii bez hranic.
Můžeme růst.
Nemůžeme růst donekonečna na konečné planetě.
Právě proto jsem začal chápat Zemi ne jako dekoraci pod digitálním světem, ale jako jeho nejvyšší fyzickou autoritu.
Ne vláda.
Ne firma.
Ne umělá inteligence.
Země určuje, kolik nám skutečně dovolí.
⸻
Tady se znovu vrací původní rovnice, která se objevovala už v hudbě.
Jedna plus jedna jsou dvě.
Ne tři.
Pokud vezmeme energii, vodu, materiály nebo prostor a tváříme se, že jejich spotřeba nemá následky, pouze jsme účet přesunuli do budoucnosti.
Nezrušili jsme ho.
Technologický pokrok proto nemůže být měřen jen tím, co nový systém dokáže.
Musí být měřen také tím,
kolik zdrojů potřebuje,
kolik odpadu vytváří,
a zda skutečně snižuje potřebu dalších zařízení, přenosů a duplicitních dat.
Jinak jen vyrábíme stále chytřejší nástroje uvnitř stále méně stabilního prostředí.
⸻
Právě zde se může ukázat hodnota osobního jádra a prostorové architektury.
Pokud jsou osobní pravidla a část potřebného zpracování dostupné lokálně, nemusí být každý drobný úkon odesílán přes polovinu světa.
Pokud inteligentní služby dostávají pouze nezbytná data, nemusí se bez rozlišení kopírovat celý digitální život člověka.
Pokud jedna místnost dokáže během dne měnit svou funkci, nemusí být každá činnost závislá na úplně novém zařízení nebo oddělené infrastruktuře.
Pokud několik specializovaných systémů spolupracuje pod společnými pravidly, nemusí každý z nich znovu shromažďovat a ukládat totéž.
To může znamenat:
méně zbytečných dat,
méně přenosů,
méně duplicit,
méně zařízení,
a v důsledku také menší tlak na energii, vodu, materiály i prostor.
Ne automaticky.
Ne zázrakem.
Ale díky architektuře, která považuje efektivitu za součást odpovědnosti, nikoli pouze za technický detail.
⸻
Největším omylem by bylo tvrdit, že každá nová technologie je sama o sobě ekologická.
Není.
Ani lokální zpracování není vždy méně náročné.
Ani cloud není vždy horší.
Ani velký model nemusí být v každé situaci neefektivní.
Rozhodující je,
zda se pro konkrétní úlohu používá přiměřený nástroj.
Jednoduchá otázka nemusí pokaždé putovat k největšímu systému na světě.
Lokální úloha nemusí automaticky potřebovat globální infrastrukturu.
A dlouhodobě uložená data nemusí být uchovávána ve stovkách kopií jen proto, že je to technicky možné.
Dobrá architektura nerozhoduje podle módy.
Rozhoduje podle potřeby.
⸻
Právě v tom vidím také možnou evropskou cestu.
Evropa dnes často mluví o tom, že zaostává za Spojenými státy nebo Čínou.
Nemá největší digitální platformy.
Nemá největší cloudové společnosti.
Nevytváří vždy nejvýkonnější modely.
A proto se často ptá, jak ostatní dohnat.
„Jenže možná není nutné vyhrát závod, jehož pravidla napsal někdo jiný.“
Možná je možné položit jinou otázku.
Jak vytvořit digitální prostředí, které je důvěryhodné, interoperabilní, úsporné a podřízené člověku i fyzickým limitům planety?
To je jiný druh ambice.
Ne být největší.
Ale vytvořit rámec, ve kterém mohou různé systémy spolupracovat, aniž by jeden z nich vlastnil všechno.
⸻
Evropa má zkušenost s vytvářením pravidel.
Technických norem.
Společných trhů.
Právních rámců.
Ochrany spotřebitele.
Ochrany osobních údajů.
Ne vždy dokonale.
Ne vždy rychle.
Ale právě schopnost vytvářet společná pravidla může být v další fázi digitálního vývoje důležitější než vlastnictví jediného dominantního modelu.
Protože budoucnost pravděpodobně nebude patřit jediné inteligenci.
Bude ji tvořit mnoho systémů.
Veřejných.
Soukromých.
Lokálních.
Globálních.
Specializovaných.
Osobních.
Otázkou nebude jen, který je nejchytřejší.
Otázkou bude,
zda dokážou spolupracovat bez ztráty lidské autority,
bez zbytečného kopírování dat
a bez ignorování nákladů, které tato spolupráce přenáší na planetu.
⸻
Představme si například evropskou nemocnici.
Nemusela by vlastnit jeden obrovský model pro každou možnou úlohu.
Mohla by bezpečně spolupracovat s několika specializovanými systémy.
Jeden by analyzoval obrazová data.
Jiný pomáhal s překladem.
Další s logistikou.
Jiný s výukou personálu.
NEL Core pacienta by zpřístupnil pouze nezbytný kontext.
Nemocnice by dostala to, co potřebuje.
Ne celý osobní život člověka.
Výsledky by se nemusely bezdůvodně kopírovat mezi desítkami služeb.
A závěrečné klinické rozhodnutí by zůstalo na zdravotnickém týmu.
Takový systém by nebyl slabší proto, že nemá jednu všemocnou inteligenci.
Naopak.
Mohl by být silnější právě díky rozdělení odbornosti, odpovědnosti a přístupu.
Stejný princip lze použít ve škole.
Ve veřejné dopravě.
V energetice.
Ve výzkumu.
V městské správě.
Nebo v obyčejném domově.
Lokální systémy mohou řešit jednoduché a opakující se úlohy.
Specializované externí služby mohou být přizvány tam, kde jsou skutečně potřeba.
Data mohou zůstávat co nejblíže svému původu.
A člověk může rozhodovat, které části svého digitálního života komu zpřístupní.
Taková architektura by nebyla jen otázkou soukromí.
Byla by také otázkou hospodárnosti.
Protože data, která nejsou zbytečně přenášena, nemusí být zbytečně zpracovávána.
Data, která nejsou kopírována, nemusí být znovu ukládána.
Úloha, kterou lze vyřešit menším systémem, nemusí automaticky zatěžovat největší dostupnou infrastrukturu.
⸻
V této chvíli se znovu vrací role inteligentních systémů.
Neměly by stát proti člověku.
Ani nad ním.
Měly by stát za ním.
Ve smyslu podpory.
Pomáhat mu vidět souvislosti, které sám přehlédne.
Upozorňovat na důsledky rozhodnutí.
Porovnávat varianty.
Ukazovat, co určitá volba znamená pro jeho zdraví, finance, čas nebo prostředí.
Ne rozhodovat místo něj.
Ale dát mu lepší přehled o tom, co stojí na jeho straně a co jde proti jeho zájmům.
Právě tady může technologie přestat být pouhým generátorem odpovědí.
Může se stát nástrojem orientace.
⸻
To však vyžaduje, aby inteligentní systém neoptimalizoval jen jediný cíl.
Více kliknutí.
Více času.
Více spotřeby.
Více růstu.
Pokud má skutečně stát za člověkem, musí vidět širší celek.
Co je dobré dnes.
Co bude mít následky zítra.
Co pomůže jednomu člověku.
A co zároveň nepoškodí ostatní ani prostředí, na kterém závisí.
To není snadné.
A žádná architektura sama o sobě nezaručí moudrost.
Může však zabránit tomu, aby byl celý systém od počátku postaven pouze na maximalizaci pozornosti, prodeje nebo sběru dat.
⸻
Začal jsem proto chápat větu „člověk je středem systému“ přesněji.
Člověk není středem vesmíru.
Není vlastníkem planety.
A nemá právo požadovat, aby se všechno podřídilo jeho okamžitému pohodlí.
Je středem digitální autority nad vlastním životem.
To je něco jiného.
Může rozhodovat o své identitě.
O svých pravidlech.
O svých datech.
O svých oprávněních.
Nemůže však rozhodnout, že fyzikální limity přestanou existovat.
Proto musí být lidská autorita vždy spojena s odpovědností.
Vůči ostatním lidem.
A vůči planetě.
⸻
Možná právě proto není správná rovnice:
Člověk nad technologií.
Ani:
Technologie nad člověkem.
Přesnější je vztah tří prvků.
Člověk určuje směr.
Inteligence pomáhá rozumět a jednat.
Planeta určuje fyzické hranice.
Žádný z těchto prvků nelze dlouhodobě ignorovat.
Pokud technologie ignoruje člověka, vzniká kontrola bez důvěry.
Pokud člověk ignoruje planetu, vzniká spotřeba bez budoucnosti.
Pokud odmítneme inteligentní nástroje úplně, můžeme ztratit schopnost řešit problémy, které jsme sami vytvořili.
Budoucnost proto nebude určovat vítěz jednoho z těchto tří.
Bude ji určovat jejich rovnováha.
⸻
A právě zde se podle mě může ukázat skutečný význam Evropy.
Ne jako kontinentu, který musí vlastnit všechno.
Ale jako prostoru, který může spojit technickou otevřenost,
lidská práva,
veřejnou odpovědnost
a respekt k fyzickým limitům.
Ne další uzavřené digitální impérium.
Ale soubor pravidel, podle kterých mohou spolupracovat různé firmy, státy, univerzity, veřejné instituce i osobní systémy.
Takový rámec by nemusel být evropský proto, aby sloužil pouze Evropanům.
Mohl by vzniknout v Evropě a zůstat otevřený každému, kdo přijme jeho základní principy.
Lidskou autoritu.
Odpovědnost.
Interoperabilitu.
Technologickou nezávislost.
A respekt k planetárním limitům.
⸻
Teprve v tomto bodě jsem začal chápat, že projekt není pouze návrhem nového digitálního prostředí.
Je také otázkou,
jaké hodnoty chceme vložit do infrastruktury dříve, než se stane neviditelnou součástí každodenního života.
Protože jakmile se technologie zabuduje do místností,
nemocnic,
škol,
dopravy
a veřejných služeb,
přestane být pouhým nástrojem.
Stane se prostředím.
A prostředí vždy ovlivňuje způsob, jakým lidé jednají.
Právě proto musí být jeho pravidla otevřená dříve, než se jeho stěny uzavřou.
⸻
Jeden člověk.
Jedna vyvíjející se inteligence.
Jedna planeta.
Ne slogan.
Ne matematická rovnice.
Architektonická připomínka.
Člověk nesmí ztratit autoritu nad vlastním životem.
Inteligence nesmí být uzamčena do jediné firmy ani jediné generace technologie.
A planeta nesmí zůstat neviditelnou položkou na konci výpočtu.
Protože ona není poslední položkou.
Je prvním předpokladem všeho ostatního.
⸻
Jenže jakmile se taková myšlenka začne skládat do rozsáhlé architektury, objeví se další otázka.
Komu má patřit?
Jednomu autorovi?
Jedné firmě?
Jednomu státu?
Nebo má být zveřejněna tak, aby ji mohl kdokoliv číst,
kritizovat,
odmítnout
nebo dále rozvíjet?
A právě tam začíná další kapitola.
Ne o technologiích.
Ale o vlastnictví myšlenky.
(Pokračování příště)
Projekt BE HUMAN je veřejně dostupný na Zenodo (CERN):
a na YouTube:
