Článek
Seznam skladeb: 1. Go (Carnaval De Luz) 2. La Reina 3. Street Of Dreams 4. The Mirror Maker (feat. Rosalía) 5. Superficiality 6. If the World Is At War We Better Not Be 7. Silencio 8. The Greatest Show On Earth 9. Glorify 10. Midnight Sunshine 11. Can't Stop Us Now 12. Torn (feat. Dolly Parton)
Předmluva
Moudrý člověk, hudební publicista a poradce skupiny Oceán Karel Deniš (dříve Peniš) kdysi v Melodii uzavřel recenzi alba Real Life (1991) od skotské skupiny Simple Minds takto: „Simple Minds jsou U2 pro blbé? Pak jsem tedy blb.“ Irští U2 měli chytrou hudbu, chytré texty, byli na vrcholu a poslouchat je, to se zkrátka nosilo. Ostatní žánrově podobné soubory byly ve srovnání s nimi v suterénu. Posledních pětadvacet let jsem si však často kladl otázku, zda se Irové nestali i díky monstrózním koncertům kapelou natolik přesvědčenou o své výjimečnosti, že začala věřit spíše vlastní legendě než písničkám.
Udo Huber, Angel Of Harlem a The Black Bells
Moje cesta k U2 začala na konci osmdesátých let. Možná jsem je poprvé zahlédl už dříve v rakouské hitparádě Die grossen Zehn, kterou jsme s mámou a sestrou sledovali na ORF a kterou uváděl legendární Udo Huber. Táta se těchto televizních seancí neúčastnil. Měl rád jen country. Z toho neslevil dodnes.
Mě tehdy mnohem víc zajímal synthpop a všemožné zvuky připomínající signály z jiné planety, ale poslouchal jsem prakticky vše, co se mi dostalo pod ruku. U2 byli zatím jen další kapelou ze Západu, jejíž desky se u nás nedaly koupit.
Pak jsem si někde přečetl, že The Joshua Tree bylo albem roku 1987, Bono zpěvákem roku, The Edge kytaristou roku a U2 sbírali ocenění tempem, jakým jsme tehdy sbírali poštovní známky. Řekl jsem si, že na nich asi něco bude. Když jsem pak uslyšel Angel Of Harlem z desky Rattle And Hum (1988), začalo mi docházet, proč je kolem nich takový rozruch.
V té době jsme s kamarády ze základky Kobim (bicí) a Špáňou (kytara) zakládali zhruba každý týden novou kapelu. Jedna z nich nesla hrdý název The Black Bells a naším hlavním problémem bylo, že jsme zoufale sháněli basáka. Chtěli jsme být jako U2. Chyběl nám Adam Clayton, ale i Bono, The Edge, Larry Mullen Jr. a hudební talent. Přesto jsme měli pocit, že jsme na správné cestě.
Achtung Baby v éteru
Definitivně si mě však získali deskami Achtung Baby (1991) a Zooropa (1993). Dodnes je považuji za jednu z nejsilnějších na sebe navazujících albových dvojic devadesátých let. Právě z nich jsem často hrával v českobudějovickém Rádiu Paranomázie. Do vysílání se stihlo dostat i několik skladeb z alba Pop (1997), než jsme ho po Vazelínově přestupu na jinou vysokou školu ukončili.
Zajímavé je, že Vazelína se k U2 nikdy nijak nevyjadřoval. Žil metalem a punkem, ale irskou čtveřici ani nekritizoval, ani neobhajoval. Podobně neutrální vztah ke kapele měl i můj nejvěrnější druh na cestách světem elektronické hudby Kony. Na jediném koncertu irských velikánů u nás na Strahově v roce 1997 tak logicky chyběli.
Když legenda začala přerůstat písničky
Pop bylo poslední album skupiny, které mě zastihlo v době téměř bezvýhradného fanouškovství. Kapelu jsem sledoval dál a ještě CD All That You Can't Leave Behind (2000) poslouchal velmi intenzivně.
Žádná z následujících desek už ve mně podobné nadšení nevyvolala. Dobré písně na nich sice byly, stále častěji jsem však měl pocit, že poslouchám spíš instituci než kapelu. Jako by U2 byli každým rokem o něco větší, zatímco jejich písně o něco menší. Zůstávali pro mě důležitou kapelou, ale už ne skupinou, od níž bych čekal překvapení.
Materiál, který jsem už nečekal
Právě proto mě album Carnaval De Luz potěšilo. Nepůsobí jako zoufalý pokus dokázat světu, že musí udělat zase něco velkého. Nepůsobí ani jako nostalgická výprava do vlastního muzea nápadů. Je z něj cítit kapela, která si znovu užívala společné studiové hraní a hlavně měla patřičný hudební materiál.
U2 znějí soustředěněji, energičtěji a uvolněněji než na předchozí sérii alb, jejichž názvy začínaly podezřele často slovem Songs. Návrat ve formě hrajícího Larryho Mullena Jr. za bicí soupravu po zdravotních komplikacích je znát a album působí jako práce skupiny, které to nedrhne.
Nejde o revoluci ve stylu přechodu od Rattle And Hum k Achtung Baby. Muzikanti tentokrát sázejí na písně, melodie a atmosféru. Na schopnost propojit nápady tady a teď do soudržného celku.
Písně místo manifestů
Nejvíc mě těší jedna zdánlivě banální věc. Po několika posleších jsem si dokázal vybavit jednotlivé skladby. Nikoli jen atmosféru alba, ale písně samotné.
Nejsilnější jsou okamžiky, kdy kapela důvěřuje melodii a nesnaží se být za každou cenu monumentální. The Edge znovu kreslí prostor několika dobře zvolenými tóny, rytmika šlape s dávno neslyšenou lehkostí a Bono zpívá civilněji než na většině předchozích alb.
Za vrcholy považuji především úvodní Go (Carnaval De Luz), nakažlivou Street Of Dreams, rozmáchlou The Greatest Show On Earth a závěrečnou Torn ještě s Dolly Parton, jež letos v srpnu zesnula, a tato píseň patří k nejpřekvapivějším skladbám v historii kapely. Výborně fungují také La Reina a Silencio, v nichž se U2 daří propojit zkušenost veteránů s chutí slušně riskovat. Právě k těmto skladbám jsem se vracel nejčastěji.
Album není bez slabších míst. Některé pasáže fungují hlavně jako spojnice mezi výraznějšími skladbami. Tentokrát však netříští celek, a to třeba na rozdíl od mnohými proklínané desky No Line on the Horizon (2009). Carnaval De Luz drží pohromadě od začátku do konce.
Verdikt
Carnaval De Luznení hudebním převratem. Po dlouhé době nahrávka irského ansámblu ale nepůsobí křečovitě jako album, které má zachránit svět a snažit se potvrzovat velikost celosvětových hudebních celebrit. Nalezneme zde písničky, které se dají poslouchat a jdou k sobě. To není zrovna málo. Šestnácté studiové album vnímám jako přirozené vyústění tvorby letité kapely, která má ovšem pořád co říct. U2 se tentokrát skutečně neutopili v oceánu vlastní velikosti.
Zdroje: https://en.wikipedia.org/wiki/U2
