Článek
Místo, kde se měly prezentovat desítky roztomilých kočičích plemen v celé své kráse, se proměnilo v chaotickou přehlídku organizačních nedostatků a zklamaných očekávání. Už první dojem při příchodu dokázal návštěvníky zaskočit. Přivítal je totiž pronikavý hospodský zápach – směsice cigaretového kouře a přepáleného oleje, která se linula z místní hospůdky u vchodu. Pro někoho možná drobnost, pro jiné ale první varovný signál, že ne vše bude podle představ. Je opravdu tak těžké zajistit, aby místo, kde se mají prezentovat zvířata citlivá na pachy, nesmrdělo jako zakouřená čtyřka?
A pak přišla ta fronta. Beztvará masa lidí, která se rozpínala do všech stran bez jakéhokoliv systému nebo řádu. Kdo má kam jít? Kde je vlastně konec řady? To byly otázky, na které nikdo neznal odpověď, protože chyběly jakékoli pokyny nebo organizační personál. Někteří návštěvníci trpělivě stáli v domnělé řadě, zatímco druzí se prostě zkusili protlačit ke vchodu bokem. Nikdo to nekontroloval, nikdo neusměrňoval. Vstupné – 100 korun pro dospělého, 70 pro seniory a 60 pro děti – přitom nebylo nijak nízké vzhledem k tomu, co člověka čekalo uvnitř.
Akce lákala na desítky plemen a stovky návštěvníků – a zájem opravdu byl. Hned při příchodu ale přišla první velká rána. Vchodové dveře vedly přímo kolem místní hospůdky a celý prostor byl silně cítit typickým hospodským zápachem – směs cigaretového kouře a přepáleného oleje, která se držela ve vzduchu a byla tím prvním, co návštěvníky uvítalo. Pro někoho to možná maličkost, pro citlivější nos ale zcela zbytečný nepříjemný zážitek.
A co teprve hlavní sál! Působil dojmem, jako by nikdo nepočítal s tím, kolik lidí dorazí. Návštěvníci se prodírali mezi sebou s odhodláním horolezců na K2. Strkali do sebe, šlapali si na nohy a občas si vyměnili i ostřejší slova. Všichni chtěli vidět kočky, jenže ty byly často skryté v plastových přepravkách za zakalenou gumovou zástěnou. Na některá zvířata prakticky nebylo vidět, o focení ani nemluvě. Možná to tak bylo lepší pro kočky samotné, které se zdály být nervózní z davů a hluku, ale pro návštěvníky to znamenalo frustraci.
Ti, kdo doufali, že v druhém patře najdou úlevu od tlačenice, byli znovu zklamáni. Výstavních míst zde bylo výrazně méně – jen asi deset kočiček a mnoho prázdných klecí. Jako by organizátoři na poslední chvíli zjistili, že mají k dispozici další prostor, ale nevěděli, jak jej využít.
Je to škoda především kvůli samotným kočkám. Tyto elegantní a důstojné bytosti si zaslouží lepší prezentaci. Mezi návštěvníky se pohybovali i skuteční nadšenci a chovatelé, kteří se snažili sdílet své znalosti o sibiřských kočkách s hustou srstí nebo o tajemství lesklé srsti mainských mývalích koček. Takové momenty mohly být perlami výstavy, kdyby nebyly pohřbené pod nánosem organizačního chaosu.
Drobným světlým bodem byly alespoň suvenýry. Plyšové myšky vonící po šantě kočičí nebo kozlíku dokázaly alespoň trochu zlepšit náladu zklamaných návštěvníků. Ale stačí to na celkový dojem? Bohužel ne.
Výstava, která mohla být příjemným setkáním milovníků koček, se proměnila v únavný závod o trochu místa a výhledu. A tak zatímco kočky – ty skutečné hvězdy – trpělivě čekaly ve svých přepravkách, návštěvníci odcházeli s hořkým pocitem v ústech. Nebo spíš s pachem hospody v nose. Pokud plánujete návštěvu i v neděli, vezměte si s sebou pevné nervy, respirátor, a hlavně velkou dávku trpělivosti. Ty kočičky za to možná stojí. Organizace bohužel ne.
Více najdete zde:
