Článek
Moje otázky zněly: „Jde ten ekzém vidět? Mám to moc červené? Všiml/a by sis toho?“ Neptala jsem se jen tak někoho, ale toho nejbližšího člověka, který se mnou mé období s ekzémem prožíval. Odpověď, kterou jsem dostala, jsem víceméně i očekávala: „Nejde to vidět, nemáš to tolik červené a nevšimnul bych si toho.“ Moje reakce však byla, že mi neříká pravdu, aby mě neranil. Přece jsem sama viděla v zrcadle, že to nevypadá vůbec hezky a každý si toho při prvním pohledu všimne. V tom mi však byla řečena odpověď opačná: „Dobře. Ano, jde to vidět, máš to červené a ostatní si toho všimnou. To jsi chtěla slyšet?“ Chtěla jsem tohle slyšet? V tu chvíli jsem si uvědomila, že díky ekzému vystavuji nejen sebe, ale i člověka na kterém mi záleží, situaci, ze které není východisko. Že se osoby, která při mně stojí, je mi oporou a snaží se mi pomoci, ptám na otázku, kdy každá odpověď, kterou mi dá, není pro mě správná a naštve mě. Buď mi lže, protože mě chce jen ochránit před pravdou, jelikož ekzém vypadá hrozně anebo mi vlastně slovy ubližuje a je bezcitný, když mi řekne, že ten ekzém doopravdy hrozně vypadá. Od toho momentu, jsem se přestala na tuto zbytečnou otázku, respektive otázky, ptát.
Přestala jsem samu sebe i své okolí vystavovat této nepříjemné situaci, která mohla vyvolat jen dusno. Musela jsem si sama ujasnit, že ať dostanu odpověď jakoukoli, nikdy s ní nebudu spokojená a budu hledat záminku, proč jsem dostala odpověď, která mi v závěru jen ubližuje. Musela jsem si uvědomit, že ekzém ve mně vyvolával pocity zlosti, kterou jsem poté ventilovala vůči svému okolí. Dalo by se říct, že ekzém se projevoval NEJEN NA TĚLE, ALE I UVNITŘ.
Upřímně bych řekla, že v tomto jsem nebyla jediná. Znám pár lidí, kteří byli rovněž v určitých situacích nepříjemní na své okolí, aniž by jim lidé z jejich okolí něco provedli, a to jen kvůli tomu, že se necítili dobře kvůli ekzému. Vybíjeli si zlost na jiných, stejně jako já. Vracela jsem se myšlenkami do minulosti a začala si vybavovat stále více a více podobných momentů, kdy jsem se díky ekzému cítila naštvaná, podrážděná, nepochopená, ublížená, aniž by za to mohl někdo jiný. Je to stejné jako v jiných situacích, kdy člověk, který není spokojen sám se sebou, kope kolem sebe a snaží se zranit ostatní, především ty ze svého blízkého okolí. Nedocházelo mi, že ekzém, který se projevuje na povrhu mé kůže, mě sžírá i uvnitř a sází do mě jednu jedovatou myšlenku za druhou, aniž by tyto myšlenky byly opodstatněné.
Musela jsem se naučit nevkládat slova do úst jiným lidem, jinak řečeno brát vážně to, co mi říkají. I kdyby mi neříkali pravdu a řekli mi, že ten ekzém není zase tak hrozný, můžu být přeci vděčná za to, že mám vedle sebe lidi, kteří se mě snaží chránit, a kteří mi nechtějí ublížit. Musela jsem se rovněž i naučit, nedat těmto negativním pocitům a myšlenkám prostor v mém životě a smýšlení, protože taková doopravdy nejsem a ani být nechci. Nedovolím, aby ze mě ekzém dělal horšího člověka!
Neptejte se na zbytečné otázky, jestliže očekáváte přesnou dopověď, tu odpověď si můžete říct i sami a ušetříte si čas a nedorozumění, které poté může nastat, když danou odpověď nedostanete. Rovněž taky nedovolte, aby vám zlost zatemnila mysl a byli byste nepříjemní na lidi, kteří stojí po vašem boku a mají vás rádi bez ekzému, a především i s ním, protože vidí, jací doopravdy jste uvnitř!