Článek
Každý z nás se za svůj život setkal, setkává, a ještě mnohokrát setká s radami jiných lidí, kteří nechodí v našich botách. Někteří se nám snaží pomoci a chtějí svým názorem nebo radou přispět, někteří však jen svým vyjádřením přilévají vodu do ohně. Především ti, jejichž názory a rady jsou spíše uštipačné, shazují nás a naše rozhodnutí a díky nim se cítíme méněcenní. Názory od ostatních jsou někdy nevyžádané, o to více, když se na jejich zpětnou vazbu ani nezeptáme. Jsou situace, kdy od ostatních slyšíme „Chápu tě“, opravdu nás ale chápou? Mohou nás vůbec chápat?
Hodně krát jsem tuto větu slyšela od člověka, kterému se v životě ekzém neobjevil, že chápe, čím si musím procházet. S něčím jsem se svěřila a jeho reakce byla, že mě chápe. Vždy jsem se musela ironicky pousmát, protože mě nikdy pochopit nemohl. Neříkám, že to byla jeho chyba, ale já zažívala pocity a situace, které nikdy pochopit ani nemohl, a to z jednoho prostého důvodu. Nebyl já. Nevěděl, jak to prožívám, co jsem si za ty roky vytrpěla, co vše je s ekzémem spojené, a proto mě do teď v jistých situacích vytáčí, když někdo odpoví „chápu to“. Štvalo mě to o to více, když se ve mně skrze ekzém hromadila zlost. Vytáčelo mě to, protože díky tomu jsem měla pocit, že to dotyčný úplně shazuje ze stolu a nezajímá ho to, co mu vlastně říkám. Každý určitou situaci prožívá jinak a není v silách druhého člověka pochopit, jak se druhý cítí a je to naprosto normální. Nemá to, jak pochopit, jestliže přesnou situaci nezažil. A i kdyby zažil, tak jak jsem napsala, každý prožívá určitý moment individuálně. Někoho to zasáhne více, někoho méně. Někdo chce pěstí bouchnout do zdi, někdo křičet a někdo chce být sám a poplakat si. Ostatní se mohou snažit vás pochopit, respektive snaží se představit si, co asi musíte prožívat a v tomto vidím ten největší rozdíl. Projevení opravdového zájmu, o vás a o vaše trápení.
Často nebylo potřeba ani nic říkat. Občas jsem potřebovala jen vyslechnout, aniž by druhý, jakkoliv reagoval. Jakmile se mi však dostala odpověď „Chápu tě“, v tu chvíli jsem věděla, že to nebyl správný krok a pouze mě to utvrzovalo v tom, že nemá cenu se svěřovat. Například nastala situace, kdy si mi kamarádka s dokonalou pletí stěžovala, že se jí objevil malinký pupínek na čele. Rozumím, pro člověka s perfektní pletí to byl šok, nicméně plakala na špatném hrobě, jak se říká, když to říkala člověku, který trpěl ekzémem kolem očí. Dokonce jsem zažila i situace, kdy mi lidé, kteří ekzémem nikdy netrpěli, radili, co bych měla vyzkoušet. Rozumím, chtěli mi pomoci, ale jejich rady natropily více škody než užitku. Měla jsem pocit, že jsem na všechno sama, o to více, když jsem dlouhé roky neměla ve svém okolí nikoho, kdo by zažíval podobné trable s ekzémem. I díky nevyžádaným radám jsem si začala stavit zeď. Hradbu, za kterou jsem moc nepouštěla ostatní, kteří mi spíše přihoršili a utvrzovali mě v tom, že mě nikdo nechápe. Hradbu, která mě chránila před okolním světem a zklamáním již od druhého stupně základní školy. Více a více jsem si osvojovala introvertní chování a stahovala se do sebe. Odstrkovala jsem své okolí, a později i nejlepší kamarádku. Když se mi něco v životě dělo, i když to nesouviselo s ekzémem, svěřila jsem se až ve chvíli, kdy bylo po všem, kdy to vyšumělo, vyřešilo se anebo až jsem si to sama v sobě uzavřela. Myslela jsem si, že všechno zvládnu sama, že ostatní lidi nepotřebuji. To se mi ještě více utvrdilo během pandemie, kdy jsme byli zavření a měli s ostatními lidmi minimální kontakt.
Nicméně rok poté jsem začala věci vidět odlišně. Začala jsem mít potřebu se svěřovat, nedusit vše v sobě, protože ne nadarmo se říká – Sdílená starost je poloviční starost a sdílená radost je dvojnásobná radost. Dříve jsem vše skrze ekzém brala až moc osobně. Dříve mi nedocházelo, že ostatní nemají, jak mě chápat, nicméně stačilo volit jen vhodnější slova a jiný přístup. Nicméně ani to jim zpětně nemůžu vyčítat, ne vždy člověk ví, jak se v jistých situacích zachovat a co danému člověku pomůže, co přihorší a někdy ani on sám neví, co očekává od ostatních a koneckonců ani i od sebe samotného. Tady toto období mi začalo pomalu otevírat oči a já začala postupně zjišťovat, v čem jsem se mýlila, co jsem brala víc vážně, než to doopravdy bylo nutné a jaká přesvědčení jsem vzala za své, i když to nebyla pravda. Jinými slovy jsem si začala všímat toho všeho, z čeho byla má hradba vytvořená a poprvé po letech se ukázaly její slabé základy.