Článek
Jev, který se děje čím dál častěji, když například při nedávném Mistrovství světa ve snookeru zase při zápase vtrhli na stůl a vysypali na něj oranžový prášek.
Bez cynismu – až je budou příště kdekoli odlepovat, měli by jim možná dát během toho vyřezávání z asfaltu do rukou nebo rovnou pěkně nahlas přečíst jako „evangelium“ nového poznání o životě, smrti a zmrtvýchvstání více racionálního Green Dealu, co pronesl nový šéf klimatického panelu. Jim Skea, emeritní profesor z Imperial College London není v čele Mezivládního panelu pro změnu klimatu OSN dlouho – od 26. července. Německý týdeník Der Spiegl již uveřejnil na svých na webových stránkách rozhovor s ním pod titulkem: „Svět neskončí při oteplení o 1,5 stupně, “ s tím, že podle Skea bychom neměli lidstvo děsit, že jde o existenční hrozbu a vyzývá k vyváženému přístupu k diskusi o změně klimatu.
Ano ochrana nejen klimatu, ale veškeré přírody a našeho životního prostředí je potřeba. Ale myslím si, že jak klima, tak i většina společnosti se bez těchto excesů obejde, aniž by zapomínala na svoji nejen morální povinnost – zachovat živobytí a vše co k tomu patří generacím, co přijdou po nás.
Fascinovala mě také jedna mediální úvaha, že lepit se k asfaltu je už moc, ale obsazovat rypadla důlních strojů (jen bych chtěl mj. požádat o vysvětlení, jaký je rozdíl mezi důlními stroji na uhlí a těmi třeba na lithium, které je potřebné pro výrobu baterií elektromobilů, řekl by mi to někdo?) a lézt po chladicích věžích elektráren včetně jejich navrtání bylo a je vlastně v pořádku.
Přivádí to k pohledu (naštěstí už ne na veřejnosti ojedinělém), spolu s racionálním stanoviskem šéfa klimatického panelu, že humbuk vytvářený už několik let jednou významnou skupiny vědců s výraznou podporou částí mediální scény, která žije v tradičním idealistickém přesvědčení, že tímto zachrání svět, bylo jenom bu bu bu na lidi. Aby je fatální lidský strach nahnal do ideové i materiální pozice, že se přeci vyplatí zchudnout a uskromnit se.
Na akademické půdě se pak objevila myšlenka, že v cílech Green Dealu je potřeba i přes nevůli voličů (jenže ona je ta drahota fakt bolí) nadále pokračovat, protože nám výsledky přinesou energetickou bezpečnost. Ponechme tentokrát stranou ekonomiku takovéto bezpečnosti, ptejme se jen po spolehlivosti dodávek. Co je energeticky tak bezpečného, že budu v Česku spoléhat na importovaný plyn, jedno že není z Ruska, pro nově zvažované paroplynové elektrárny? Ty jsou zatím pouze v hlavách některých ideologů z MPO, plynařské lobby a ČEZ (zvažuje už mj. nákup plynárenské distribuční sítě), možná ani ne na papíře.
Stejně a časově o dost horší je to s rozšířením jaderné flotily, na níž má český energetický systém v budoucnosti stát. Doba od povolovacích procesů, projektování, samotnou stavbu až uvedení do provozu je tak extrémně dlouhá, že se bude týkat spotřebitelů maximálně z příští generace tohoto státu, která možná ještě ani není na světě. To vše má být „vyfutrované“ nespolehlivou solární nebo větrnou energií. Je jedno, jestli od nás nebo ze zahraničí (tím hůř, opět jde o spoléhání se na někoho jiného).
Jsou si zastánci této cesty opravdu jistí, že by nebylo pro dobu transformace naší energetiky v horizontu cca jednoho desetiletí jednodušší opřít se do šíleného systému emisních povolenek, který zcela nesmyslnou daní uměle (nikoli ve výrobě) prodražuje konečnou cenu elektřiny z uhelných elektráren? Navíc v době, kdy už i světoví klimatičtí panelisté přiznávají, že nás 1,5 stupně Celsia navíc nezabije? Natož skrze 10milionovou populaci ve světovém měřítku mikrostátu s minimálním podílem emisí oproti velmocím jako USA, Čína či Indie. Systém emisních povolenek po zásadní revizi už léta přímo volá! A teď o to více.
Pokud se od roku 2026 nebo i o rok dřív, již nevyplatí kvůli zmíněným emisním povolenkám, vyrábět ani prodávat spotřebitelům energii z tuzemského uhlí, zbydou nám jako jediný vlastní a stabilní zdroj elektřiny stávající jaderné elektrárny. Ostatní zdroje jsou a budou bez uhlí jen doplňkové, ať se to všem jejich zastáncům líbí nebo ne. Nahradit je aktuálně ve výhledu cca tří až pěti let chceme něčím, co buď neexistuje (paroplyn, malé jaderné reaktory). Navíc se na to nemůžeme 100procentně 24 hodin denně, 365 dní v roce spolehnout (import plynu jedno z jakých koutů světa, totéž platí i pro solární či větrnou energii).
Sebere se někdo a dojede si do Bruselu konečně dupnout, že i přes všechno dřívější pokyvování hlavou a naši jagellonskou politiku bene/dobře, si stejně jako Poláci bez uhlí neporadíme, než za něj najdeme spolehlivou náhradu? Tzn. až ty zamýšlené nebo klidně i jiné projekty budou stát a dodávat elektřinu nikoli ústy politické reprezentace či úředníků jiných institucí, ale přes dráty až do domovů a továren? Pardon, ale už včera bylo pozdě.
Zdroje:
(Článek byl publikován na roklen24.cz)
