Dáte si chlebíček? Alois Eliáš měl likvidovat nepřátele svérázným způsobem

Vést dvojí život nemohl někdejší legionář donekonečna. Když 27. 4. 1939 přijímal funkci ministerského předsedy protektorátní vlády, věděl, že bude hrát vabank o vlastní život. Nemýlil se. Nepřátelům ale nehodlal dát nic zadarmo a možná se tak přímo zapojil do, řekněme, gurmánské aféry.

Od počátku okupace patřil společně s armádním generálem Josefem Bílým mezi nejvýznamnější zakladatele Obrany Národa. Úzké vazby měl i na Politické ústředí, Ústřední vedení odboje domácího a Petiční výbor Věrni zůstaneme. Kontakty udržoval i s odbojovou skupinou na Slovensku. Není divu, že se o něj zajímali Hitlerovi pohůnci a byl v hledáčku gestapa. Přesto se Alois Eliáš pro svou okupovanou vlast se snažil urvat a uhájit co nejvíc.

Zastával velmi rezistentní názor: „Dobrovolně se nevzdávat ničeho, nevydat ani píď a hájit všecko, co se uhájit dá.“ Jakožto předseda vlády využíval všechny své pravomoci k brzdění německých snah o plné ovládnutí protektorátu. Dennodenně musel odrážet útoky českých fašistů a kolaborantů, kteří chtěli jeho osobnost využít k nastolení pevnější spolupráce s Němci. Podle některých historiků docházela Eliášovi s kolaboranty trpělivost a v případě aktivistických novinářů (Vladimír Krychtálek, Karel Lažnovský, Jaroslav Křemen, Vladimír Ryba, Václav Crha, Emanuel Vajtauer a Karel Werner), tedy s těmi, kteří souhlasili s nabídkou aktivní spolupráce s okupanty, se rozhodl k odvážnému kroku. Měl se zapojit do velmi delikátní aféry.

Mezi nejhorlivější kolaboranty patřili muži z kolaborantského plátku České slovo – nejvýraznější byli Karel Lažnovský a Karel Vajtauer. Ti se neštítili označovat všechny, kteří byli nacismu nepohodlní, čímž přímo ohrožovali jejich životy. „Přes všechny obavy je nutno přejíti k víře, že čím více budeme německému nacionálnímu socialismu pomáhati, tím spíše se můžeme nadíti přátelského porozumění. Vítězné Německo bude organizovat na nové základně celou střední Evropu. Bude to duch poválečné doby, který si vynutí tuto šťastnou organisaci nové Evropy,“ Lažnovský se ke kolaboraci otevřeně přiznával.

Alois Eliáš s velkou nechutí novináře přijal 18. září 1941 a nabídl jim občerstvení – čerstvé chlebíčky. Muži se do nich pustili bez váhání a premiér tiše sledoval, jak kolaborantům chutná. V Lippertově lahůdkářství si s občerstvením skutečně dávali záležet. Setkání nebylo nijak dlouhé, Eliáš dával svůj odmítavý postoj značně najevo a novináři dobře věděli, že s mužem jeho ražení nepohnou.

Několik dní po návštěvě premiéra Eliáše zasáhla některé novináře záhadná nemoc. První odpadl Karel Lažnovský, následovali další přítomní. Všichni prodělali vážné zdravotní problémy, Lažnovský nakonec zemřel v nacistickém lazaretu na břišní tyfus. Okamžitě se začalo diskutovat, kde k tyfu mohli novináři přijít, a teorie o otrávených chlebíčcích byla nasnadě.

Historici z Vojenského historického ústavu analyzovali případ a dospěli k šokujícímu závěru. Podle zápisků Eliášova urologa Miloše Kliky bylo lahůdkové pohoštění skutečně kontaminováno. „Přímým zprostředkovatelem bacilů tyfu, tuberkulózy a tzv. klobásového jedu měl být lékař a imunolog František Patočka a jeho kolegové Ivan Málek a Vladimír Wagner. Eliáš obstaral chlebíčky a zastavil se s nimi u svého blízkého přítele, lékaře Miloše Kliky.“

Klika experimentoval s injekční stříkačkou, do jednotlivých chlebíčků vstříkl různé bakterie – od tyfu po tuberkulózu a klobásový jed. Důvodem byla snaha, aby bakterie novináře skolily postupně, ne najednou. Eliáš byl zároveň poučen, jak s občerstvením zacházet, aby i u něj nedošlo k otravě.

Nakonec 4 muži skutečně onemocněli a Lažnovský zemřel. „Celá ta chlebíčková aféra byla úspěšná odbojová akce, na které se podílel předseda protektorátní vlády, tedy 4. muž protektorátu,“ vyvrátil pochyby o tom, že by šlo o tah nacistů s cílem očernit Eliáše historik Martin Groman.

Eliáš věděl, že se mu kolem krku stahuje smyčka a nepletl se. V den, kdy Heydrich přijel do Prahy, 27. 9. 1941, byl gestapem zatčen v Černínském paláci na Hradčanech. Následující dva dny byl podroben krutému výslechu v Petschkově paláci. První říjnový den byl odsouzen k trestu smrti. Jeho osud se snažil zvrátit ještě prezident Emil Hácha dopisem přímo Hitlerovi. Marně. Po atentátu na Heydricha se daly věci rychle do pohybu. „Odpusť mi, že jsem ti připravil tolik hoře a bolu, ale je to vše pro národ a pro vlast,“ poslal Eliáš poslední moták své ženě a 19. června 1942 večer stanul před popravčí četou. Poslední vzkaz armádního generála Eliáše zněl: „Zvítězíme!“