Článek
Vyrůstali jsme jako běžné děti na malém městě, maminka učitelka, tatínek elektrikář. Žádné velké bohatství, ale na druhé straně jsme nikdy nestrádali.
S bráchou Petrem jsme jako děti trávili léta na zahradě u prarodičů, stavěli bunkry z větví a hráli na schovávanou mezi rybízovými keři. Byly to hezké časy. Jenže pak jsme vyrostli. Já jsem po škole odešla do Prahy, kde jsem si našla práci v marketingu. Petr zůstal v rodném městě, oženil se s místní dívkou a pracoval jako technik v nedaleké továrně. S rodiči jsme se vídali pravidelně, na Vánoce, narozeniny, občas jen tak na oběd. Nikdy mě nenapadlo, že by mezi námi mohly vzniknout nějaké neshody.
Před třemi lety maminka onemocněla rakovinou. Bylo to rychlé a nečekané. Tatínek se o ni staral do poslední chvíle, ale psychicky ho to zcela zlomilo. Ani ne rok po jejím odchodu jsme našli i jeho – tiše odešel ve spánku se starou fotkou maminky v ruce. Někteří říkají, že umřel na zlomené srdce. Možná na tom něco bude.
Po pohřbu přišla na řadu pozůstalost. Rodiče toho moc neměli – starší byt 3+1, chatu na venkově, nějaké úspory a pár cenností po babičce. Předpokládala jsem, že si všechno s Petrem rozdělíme napůl, jak to bývá zvykem. Jenže když jsem se s ním sešla u právníka, čekalo mě nepříjemné překvapení.
„Tohle je poslední vůle našich rodičů,“ řekl Petr a položil na stůl dokument. „Všechno odkazují mně.“ Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou. To přece nemůže být pravda! Rodiče by nikdy neudělali něco takového, vždycky nás milovali stejně. Dokument vypadal oficiálně, s razítkem notáře a podpisy rodičů. Datum bylo z období, kdy maminka už byla nemocná. „Proč by to dělali?“ zeptala jsem se s hrdlem staženým, že jsem sotva dokázala mluvit. „Vždycky nás měli rádi stejně. To nedává smysl.“ Petr si povzdechl a poprvé od začátku jednání vypadal trochu nejistě.
„Říkali, že tím napravují nerovnováhu,“ odpověděl a díval se mi přímo do očí. „Ty jsi dostala víc.“ Nechápala jsem. Jakou nerovnováhu? Jaké víc? Nikdy mi rodiče nedali nic, co by nedali i Petrovi. „O čem to mluvíš? Co jsem dostala víc než ty?“ Petr se hořce zasmál a zavrtěl hlavou. „Vzdělání, Terezo. Dostala jsi vzdělání. Pět let vysoké školy, zatímco já jsem šel po učňáku rovnou do práce. Víš, kolik peněz rodiče investovali do tvého studia? Koleje, jídlo, učebnice, výlety do zahraničí v rámci Erasmu… Všechno platili oni, zatímco já jsem od osmnácti vydělával na sebe.“
Jeho slova mě zasáhla jako facka. Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela. Brala jsem jako samozřejmost, že mě rodiče podporovali během studia. Že mi přispívali na nájem v Praze, když jsem začínala s mizerným platem. Že mi pomohli s kaucí na první byt. Mezitím Petr pracoval v továrně, stavěl svépomocí dům a vychovával děti. „Táta mi to vysvětlil, když maminka umírala,“ pokračoval tišeji. „Řekl, že do tebe investovali přes milion korun, abys mohla mít lepší život, lepší práci. A že teď, když odejdou, chtějí, abych dostal já svůj podíl. Že je to fér.“
Seděla jsem tam jak opařená. Moje první reakce byla vztek. Jak mi tohle může dělat? Jak mi může brát vzpomínky na rodiče, místa, kde jsem vyrůstala? Ale pak jsem začala počítat. Pět let studia, nájmy, jídlo, cestování… Opravdu to muselo být hodně peněz. Peníze, které rodiče mohli investovat do sebe, do své budoucnosti, ale dali je mně. A Petr mezitím pracoval od svých osmnácti, odváděl daně, budoval vlastní zázemí bez jejich pomoci.
Ten večer jsem proplakala v hotelovém pokoji, kam jsem se uchýlila po jednání. Ne proto, že bych přišla o dědictví. Ale proto, že mi nikdy nedošlo, kolik toho pro mě rodiče obětovali. A že jsem to brala jako samozřejmost. Ráno jsem zavolala Petrovi. „Máš pravdu,“ řekla jsem. „Bylo to fér.“
Od té doby uplynul rok. S bratrem se opět vídáme, i když vztah budujeme pomalu znovu. Prodal byt po rodičích a za část peněz poslal mým dětem na studijní fond. Nemusel to udělat, ale řekl, že rodiče by to tak chtěli. Chatu jsme si nechali jako společné místo, kam jezdíme s rodinami.
A já? Začala jsem si mnohem víc vážit toho, co mám. A taky jsem konečně pochopila, že největším dědictvím po rodičích není majetek. Je to vzdělání, výchova a hodnoty, které nám předali. Ty mi už nikdo nevezme.
