Článek
Tak si to představte. Sedím u večeře a můj desetiletý syn, plný nadšení a s očima zářícíma jako tisíc hvězd, mi oznamuje: „Mami/Tati, rozhodl jsem se! Budu YouTuber!“ No, a já, jako správný rodič, který se snaží podporovat sny svých dětí, jsem se usmál a řekl něco jako: „No to je super, broučku! A co budeš natáčet?“ V duchu jsem si představoval, jak bude s nadšením vyprávět o svých oblíbených hračkách, nebo jak si bude hrát s kamarády na zahradě a točit to. Naivní já. Syn se na mě podíval s takovým tím pohledem, co říká „prosím tě, tvoje představy jsou tak strašně mimo“, a s vážností profesora mi začal vysvětlovat, že to není jen tak. Že to je byznys. Že to je vážná věc. A že si chce vydělávat miliony jako ti velcí. No, a tak začala éra mého syna YouTubera.
První den byl plný plánování. Celý den seděl u počítače a sledoval nejrůznější youtubery, dělal si poznámky a mručel si pod nosem něco o „engage rate“ a „monetizaci“. Vypadal u toho strašně důležitě. Koupil si (teda, abych byl přesný, já jsem mu koupil) super moderní mikrofon, stativ a dokonce i nějaké to softwarové vybavení na střih. Zkrátka, investice se počítala v řádech tisícovek, ale co bychom neudělali pro sny svých dětí, že?
Druhý den už to začalo být vážnější. Syn si ráno přivstal, což je samo o sobě zázrak, protože normálně ho musím budit několikrát. A hned se vrhnul na natáčení. Rozestavěl si světla, nastavil kameru, upravil si vlasy (což je další zázrak, protože si vlasy normálně jen tak ledabyle prohrábne a jde). A pak to začalo. První video: recenze nějaké hračky. Syn si nacvičil scénář, dělal nejrůznější grimasy, aby vypadal „zajímavě“ a mluvil do kamery s takovou vervou, že by mu i televizní reportéři mohli závidět. Natáčel hodinu a půl. Pak se podíval na záběry a prohlásil: „To je k ničemu. Musím to natočit znova. Světlo je blbý a hlas mi zní divně.“ A tak natáčel znova. A znova. A znova. Až do oběda. Oběd si musel dát rychle, protože přece „čas jsou peníze a musím stříhat“. Odpoledne začal stříhat. A to byla teprve sranda. Seděl u počítače, mručel, nadával, klikal a klikal. Občas jsem zaslechl něco jako: „Kurňa, kde je ten přechod? Proč to nefunguje?“ Nebo: „Ježišmarja, ten zvuk je hrozný! Musím to znova nahrát!“ A tak nahrával znova. A znova. Zkoušel přidávat efekty, hudbu, titulky. Vypadal u toho jako nějaký profesor informatiky, co se snaží vyřešit složitý algoritmus. Zapomněl i na svačinu. A na to, že si má jít ven hrát s kamarády. Byl pohlcen.
Večer byl hotový. Jedno video. Osm minut dlouhé. Ale stříhal ho asi šest hodin. A prohlásil, že „to ještě není ono, ale na první pokus to jde“. Uploadoval to na YouTube a pak celou noc kontroloval, kolik má shlédnutí. Asi dvacet. Včetně nás, babiček, dědečků a tetiček.
Třetí den. Syn se probudil, ale už ne s takovou vervou. Vypadal unaveně. „Mami/Tati,“ řekl s unaveným hlasem, „ono to točení videí je fakt dřina.“ Pokusil se o druhé video. Tentokrát to měla být „challenge“, ale už mu chybělo to prvotní nadšení. Navíc se mu nedařilo nastavit světla, mikrofon dělal divné zvuky a on už neměl sílu to dělat znova. Stříhal to zase celé odpoledne. A když to bylo hotové, byl úplně vyřízený. „Tohle je horší než škola,“ prohlásil s vážnou tváří. „Ve škole nemusím stříhat videa a nikdo mi neříká, že mi divně zní hlas.“ Už to nebyl ten nadšený budoucí milionář. Už to byl jenom unavený kluk, který si uvědomil, že svět youtuberů není jen o zábavě a penězích.
Čtvrtý den. Vůbec nic nenatáčel. Jen seděl u počítače a koukal na jiné youtubery. Tentokrát už ne s tou analytickou optikou, ale spíš s takovým tím pohledem: „Jak to dělají? Vždyť je to taková dřina!“ Pak se z ničeho nic zeptal: „Mami/Tati, myslíš, že je v pohodě, když se mi to nechce dělat?“ A já jsem se usmál a řekl: „Jasně, broučku. V pohodě. Je to hodně práce, viď?“ A on s úlevou přikývl. A šel si ven hrát. Naštěstí. Mikrofon a stativ od té doby leží v koutě. Občas se na ně s nostalgií podívá, ale už je ani jednou nepoužil.
A co z toho plyne? Pro mě jako pro rodiče to bylo zajímavé poučení. Zaprvé, že dětské ambice jsou sice krásné, ale realita je občas dost tvrdá. Zadruhé, že být youtuberem není žádná sranda. Je to práce. Hodně práce. A za třetí, že je důležité podporovat děti v jejich snech, ale zároveň je nechat, aby si samy uvědomily, co to obnáší. Protože i když můj syn nezbohatl na YouTube, aspoň zjistil, že to není tak snadné, jak to vypadá. A že ta sláva a ty miliony nejsou zadarmo. A že škola, i když se mu občas nechce, je vlastně docela pohoda. Protože tam nikdo neřeší světla, zvuk a střih. A to je pro desetiletého kluka docela velká životní lekce. A pro mě taky. Protože jsem zjistil, že můj syn je vlastně docela chytrý. A že je schopen se z chyb poučit. A že je vlastně v pořádku, když se někdy vzdáme snu, když zjistíme, že realita je jiná, než jsme si mysleli.
A teď si jdu dát kávu. Možná si k tomu pustím nějakého toho youtubera. Jen tak, abych si připomněl, jakou dřinu ti lidé vlastně dělají. A s respektem. Protože už vím, že je to víc práce než škola. A to je co říct.
