Článek
Cestování je o zážitcích, ať už jde o dechberoucí památky, nekonečné pláže, nebo nečekaná setkání. Ale pro mě je cestování hlavně o jídle. Jasně, viděla jsem Machu Picchu a plavala v Balatonu, ale nejintenzivnější vzpomínky mám spojené s tím, co mi přistálo na talíři – a občas i s tím, co mi tam přistát nemělo. Vždycky se snažím ochutnat místní speciality, i když mě to občas dostane do hodně, hodně zvláštních situací.
Pamatuji si na jednu cestu do Vietnamu. V Hanoji je pouliční jídlo doslova všude a já jsem se rozhodla, že musím vyzkoušet všechno. Jednou večer jsem procházela uličkami staré čtvrti, když jsem narazila na stánek, kde prodávali něco, co vypadalo jako opečené kuličky. Vůně byla… no, specifická. Ale dav kolem stánku byl obrovský a všichni se tvářili, jako by jedli to nejlepší na světě. Řekla jsem si, proč ne? Ukázala jsem na to, prodavač mi nabral porci a s úsměvem, který naznačoval, že se chystá něco velkého, mi to podal. Kousla jsem do toho a v tu chvíli se mi zastavil svět. Nebyla to kulička. Byl to obalovaný a smažený hmyz. Konkrétně švábi. Teď se asi smějete, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že mi žaludek udělá salto mortale. Chuť byla křupavá, lehce zemitá a upřímně, nebylo to tak špatné, jak jsem čekala. Horší byla spíš ta psychická bariéra. Dokázala jsem sníst jen jeden kousek. Na zbytek jsem neměla odvahu, i když mi prodavač stále nabízel další. Od té doby se na hmyz na talíři dívám s mnohem větším respektem, ale i s jistou dávkou opatrnosti.
Další zážitek mám z Islandu. Všichni mluví o islandské přírodě, gejzírech a polární záři. Já jsem tam ale jela hlavně kvůli jednomu jídlu – Hákarlu. Pro ty, co nevědí, Hákarl je fermentovaný žralok grónský. Představte si rybu, která se nechá několik měsíců hnít zahrabaná v zemi a pak se suší na vzduchu. Už ta představa je dost děsivá, co teprve ta vůně! Přirovnala bych ji k velmi silnému sýru s dotekem čpavku a něčeho, co připomíná zatuchlou ponožku. Koupila jsem si malý kousek v Reykjavíku na trhu a prodavač mi k tomu dal i malou skleničku místní pálenky Brennivín, aby mi to pomohla „spláchnout“. Snažila jsem se tvářit statečně. Vzala jsem malinký kousek a dala si ho do pusy. Ta chuť byla tak intenzivní, že mi okamžitě ztuhly čelisti. Bylo to slané, kyselé, hořké a cítila jsem ten čpavek, co mi pálil v nose. Musela jsem to zapít tou pálenkou, která mi alespoň na chvíli otupila chuťové pohárky. Zážitek to byl nezapomenutelný, ale upřímně, jeden kousek stačil na celý život. Teď už chápu, proč je to spíš kuriozita než běžné jídlo.
A nesmím zapomenout na Japonsko. Tam jsem se rozhodla jít na to „bezpečněji“ a vyzkoušela jsem natto. To jsou fermentované sójové boby. Zní to nevinně, že? Omyl. Natto má velmi slizkou, lepivou texturu, která se táhne jako pavučina, když ho naberete hůlkami. K tomu se přidává velmi specifická, silná vůně, kterou někteří popisují jako zemitou, jiní jako sýrovou s nádechem čpavku (zase ten čpavek!). Japonci ho jedí s rýží k snídani, což mi připadalo jako zvláštní start do dne. Snažila jsem se být otevřená a dala si první sousto. Ta textura byla opravdu výzva. Bylo to takové lepkavé a tahavé, že jsem měla pocit, že se mi to nalepí na patro. Chuť byla o dost jemnější než u Hákarla, ale ta konzistence byla to, co mě dostala. Sice jsem to dojedla, ale už vím, že to asi nebude moje oblíbená snídaně. Ale zase, zkušenost to byla cenná a teď aspoň vím, co mi nechutná.
Jídlo v cizích zemích je fakt zážitek. Někdy je to lahoda, jindy je to fakt divočina. Ale i to nejdivnější jídlo ti vlastně něco řekne o lidech, co tam žijí, a o jejich zvycích. Jasně, občas mi z toho nebylo zrovna do skoku a žaludek se mi kroutil, ale víš co? Vždycky mám pak co vyprávět a na co vzpomínat. A to je přece na cestách to hlavní.
