Článek
Když jsme s manželkou koupili starý dům na konci vesnice, byli jsme šťastní jako malé děti. Romantika venkova, zahrada zarostlá jabloněmi, ptačí zpěv místo tramvají. Přesně to, co jsme roky chtěli. Dům byl starý, ale měl duši. Všechno vonělo vzpomínkami, dřevo vrzalo takovým tím uklidňujícím způsobem a my se už viděli, jak tady jednou pobíhají děti.
Jenže už první týden jsme narazili na něco, co nám zamotalo hlavu.
V patře byl podivně krátký chodbičkový úsek mezi dvěma pokoji. Podle půdorysu, který jsme našli v zaprášené skříni, tam měl být ještě jeden pokoj, ale zeď byla pevná, bez známky dveří i oken. Jen nepřirozeně silná stěna, jakoby… něco skrývala.
„To je divné,“ řekla Jana a přejížděla rukou po omítce.
„Možná chyba v plánku,“ mávnul jsem rukou, ale necítil jsem se u toho dobře.
Další dny nás to nepustilo z hlavy. Nakonec jsme si pozvali zedníka, starého pána, který znal téměř každý dům v okolí. Když jsme mu ukázali zeď, jeho výraz se okamžitě změnil. Jako by zestárl o dalších deset let.
„Tahle část domu… na tu nesahejte,“ řekl tiše a uhýbal očima.
„Proč?“ zeptala se Jana překvapeně.
Chvíli mlčel a pouze pronesl: „Některé věci je lepší nechat spát.“
Jeho reakce nás vyděsila ještě víc. A taky nás paradoxně donutila pokračovat.
Sami jsme se pustili do práce. O půlnoci, když děti z okolí dávno spaly a vesnice ztichla, jsme nasadili respirátory a začali opatrně sekat do stěny. Po pár hodinách se pod omítkou objevily staré, ručně pálené cihly — zazděné záměrně a narychlo. Když jsme vybourali dost velký otvor a posvítili si dovnitř, rozlila se po mně husí kůže.
Pokoj byl malý, tmavý a celou jednu stěnu pokrývaly dětské kresby. Kolem nich stála postel s mřížemi místo čela, jako by patřila někomu, kdo nesměl ven. Na zemi ležela malá panenka bez očí, přikrytá prachem a časem. A na dveřích zevnitř — zjevně kdysi vedoucích do chodby — byly škrábance. Stovky, možná tisíce. Jeden přes druhý.
Jana odstoupila a přitiskla si ruku k ústům. Mně se sevřel žaludek.
„Co to sakra je?“ vydechl jsem.
Pokoj byl úplně beze světla, bez kliky, bez možnosti otevřít zevnitř. Jako cela. Nebo vězení. Pro dítě.
Další den jsme šli na obecní úřad. Chtěli jsme zjistit historii domu. Úřednice zpozorněla, když slyšela naši adresu, a po chvíli váhání přinesla starý svazek z kroniky. Otevřela stránku z roku 1954.
„Tady žila rodina Havlových,“ začala a opatrně nás sledovala.
„Měli dceru. Jmenovala se Ema. Děvčátko… nemocné. Lidé říkali, že… vidělo věci, slyšelo hlasy. Doktoři tehdy mluvili o duševní poruše, ale vesnice měla jasno — báli se jí.“
Polkla a dodala:
„Zemřela v devíti letech. Oficiálně na horečky. Neoficiálně… prý ji rodiče zavírali, aby se ‚uklidnila‘. A když horečky propukly, už ji z toho pokoje nevyvedli. Bála se tmy. A umírala v ní.“
Zůstali jsme sedět beze slov.
Když jsme se ten večer vrátili domů, dům byl jiný. Tíživý. Jako by s námi dýchal ten příběh. A pak se to stalo.
Krátce po půlnoci Jana ztuhla v posteli.
„Slyšíš to?“ zašeptala.
Z chodby se ozývalo ťukání. Pomalu, pravidelně. Jako zvuk nehtů o zeď. Šel přesně z místa, kde byl zazděný pokoj.
Stáli jsme strnutí, neschopní pohybu. Ťukání nepřestávalo. Naopak — postupně se změnilo na škrábání. Zesilovalo. Až se mi rozechvěly kolena.
„Já ten pokoj zazdím zpátky,“ vyhrkl jsem.
„Ne,“ řekla Jana nečekaně tiše. „Nechme světlo rozsvícené. Ona se bála tmy.“
Ta věta se ve mně zaryla. A od té doby každou noc necháváme na chodbě rozsvícenou lampu. Ať už kvůli ní… nebo kvůli sobě. Protože někdy mám pocit, že za tou novou zdí stále někdo stojí.
A čeká, až zase zhasneme.
