Článek
Jmenuji se Ivana (42) a rozvedená jsem byla přesně tři minuty, když mi zazvonil telefon. Volala mi společná známá a řekla větu, která mi zůstane v hlavě napořád:
„Víš, že Marie dneska slaví?“
Nechápala jsem. „Kdo?“
„Tvoje bývalá tchyně. Prý se konečně dočkala.“
Seděla jsem v autě před soudem, ruce se mi ještě třásly a v tašce jsem měla papíry, které oficiálně ukončily patnáct let mého života s Petrem (45). Čekala jsem cokoli. Smutek, prázdno, slzy. Ale že někdo otevře šampaňské na oslavu mého rozvodu? To jsem nečekala.
S Petrem jsme spolu byli dlouho. Seznámili jsme se mladí, vzali se po pěti letech, narodily se nám dvě děti. Zvenku jsme působili jako normální rodina. Uvnitř to ale drhlo. A hodně.
Hlavně kvůli jeho matce.
Marie (68) byla od začátku přesvědčená, že pro jejího syna nejsem dost dobrá. Nebyla jsem z „jejich rodiny“, neuměla jsem se chovat „správně“ a hlavně jsem měla vlastní názor. To byl podle ní můj největší problém.
Na začátku to byly drobnosti. Poznámky o vaření. O výchově dětí. O tom, jak se oblékám. Petr mi říkal, ať to neřeším. Že to tak nemyslí. Že je to jen její povaha.
Jenže povaha vám může zničit manželství.
Marie u nás byla pořád. Klíče od bytu měla samozřejmě „pro jistotu“. Když jsem přišla z práce, často už seděla v kuchyni a kontrolovala, co je v lednici. Když jsme se s Petrem pohádali, věděla to dřív než kdokoli jiný.
A Petr? Mlčel.
Nikdy se mě nezastal. Nikdy neřekl: „Mami, tohle je moje žena.“ Vždycky jen krčil rameny. Prý nechce konflikty. Prý to nemá cenu.
Postupně jsem začala mít pocit, že v tom manželství nejsme dva, ale tři. A že já jsem tam navíc.
Zlom přišel před dvěma lety. Pohádali jsme se kvůli hlouposti. Děti slyšely křik. A Marie mi druhý den zavolala. Ne aby se zeptala, jestli jsem v pořádku. Ale aby mi oznámila, že „takhle to dál nejde“ a že Petr by byl beze mě šťastnější.
Ten den jsem poprvé řekla nahlas slovo rozvod.
Petr se nejdřív tvářil překvapeně. Pak uraženě. A nakonec se mu ulevilo. Jako by čekal, až to řeknu já, aby nemusel on.
Rozvod nebyl rychlý. Hádali jsme se o děti, o byt, o peníze. A Marie byla u všeho. Radila. Naváděla. Šeptala.
Když soudkyně konečně vyslovila rozsudek, Petr se mi ani nepodíval do očí. Odešel za matkou. Já zůstala sedět sama.
A pak přišla ta zpráva o oslavě.
Dozvěděla jsem se, že Marie pozvala rodinu. Upekla dort. Otevřela víno. Řekla, že „se konečně zbavili problému“. Tím problémem jsem byla já.
Nejvíc mě bolelo, že Petr tam byl taky. Stál vedle ní a usmíval se. Jako by to nebyl rozpad jeho rodiny, ale vítězství.
Ten večer jsem brečela. Hodně. Ne kvůli Petrovi. Ale kvůli těm letům, kdy jsem se snažila zavděčit někomu, kdo mě nikdy nepřijal.
Dnes už je to pár měsíců. Děti jsou se mnou. Petr je vídá. Marie už mi nevolá. A víte co? Je to úleva.
Poprvé po letech žiji bez pocitu, že jsem špatná. Že musím mlčet.
Moje tchyně slavila můj rozvod.
Já slavím to, že jsem konečně svobodná.
