Článek
Bylo to obyčejné sobotní odpoledne. Slunce se protahovalo do našeho bytu a já si konečně myslela, že máme klid. Malý Adam seděl na vysoké židličce, před sebou miska kompotu – broskve nakrájené na malé kousky, krásně lesklé a sladké, připravené přesně podle mé představy „bez katastrofy“.
„Adame, chceš ochutnat?“ zeptala jsem se s úsměvem a podala mu malou lžičku.
Adam se na mě podíval očima plnýma zvědavosti a hned po chvíli udělal něco, co mě přimělo zamrkat a zkontrolovat, jestli se nejedná o scénu z komedie. Místo lžičky chytil vidličku. Malou dětskou vidličku, ale držel ji, jako by právě objevil magický artefakt.
„Vidličku, mami! Vidličku chci!“ oznámil sebevědomě a zvedl ji do vzduchu.
„Ne, ne, Adame, tohle je lžička. Kompot se jí lžičkou, ne vidličkou,“ snažila jsem se zachovat klid, i když jsem už cítila, že se chystám vybuchnout smíchem.
Adam jen přikývl. Pak nabral kousek broskve, zapíchnul vidličku a napodobil válečného hrdinu: „Hej, broskve! Já se vás nebojím!“
Zastavila jsem dech. Manžel, který seděl naproti, jen zíral a pak se rozesmál tak hlasitě, že Adam málem upustil vidličku. Já jsem se smála do té míry, že jsem musela přikrčit ramena a schovat tvář do rukou, aby mě Adam neuviděl a nesmyslně se nevyděsil.
„Cože?“ vyhrkla jsem mezi smíchem. „Jak to myslíš?“
Adam si broukl svůj vážný výraz, kterým obvykle hodnotil hračky, a pokrčil rameny:
„Broskve… tvrdý nepřítel… vidlička, můj meč!“
A tím se stalo něco kouzelného. Miska kompotu se změnila v bitevní pole, já byla divákem, manžel komentátorem a Adam malým generálem, který vede invazi proti broskvím. Každý kousek byl útok, každá kapka šťávy trofejí.
„Počkej, počkej, on to vážně myslí vážně!“ vykřikl manžel, když Adam uviděl kousek broskve přilepený na vidličce a pomalu ho přibližoval k ústům. „Ten kluk opravdu věří, že válčí s broskvemi!“
Adam se nezastavil. Snažil se kousek nabrat tak, aby žádná „broskev nezůstala neporažena“. Pak se na mě podíval a vážně dodal:
„Mami, vyhrávám!“
Babička, která přišla na návštěvu právě včas na závěr bitvy, stála u dveří a nevěděla, jestli plakat, nebo se smát. Nakonec se smála tak hlasitě, až jí tekly slzy, a vykřikla:
„To je geniální! Adam, ty jsi génius!“
Od té chvíle se ta věta stala rodinnou legendou: „Hej, broskve! Já se vás nebojím!“ Každý oběd, každá večeře, a dokonce i každé jídlo s jakýmkoliv ovocem, se stalo malou komediální show. Adam pokaždé použil svou „vojenskou strategii“ – vidlička v ruce, bojovný výraz na tváři, připraven čelit jakémukoliv kousku ovoce, který by se mu postavil do cesty.
A my jsme se smáli. Smáli jsme se tolik, že někdy bylo těžké jíst. Ale smích byl nakažlivý a Adam si jej užíval stejně jako my. Každý jeho komentář byl nový, originální, absurdní. „Tohle je moc měkké! Nebo já příliš silný?“ zníval často po stole. Nebo: „Kdo vyhrál? Já! “
Učili jsme se díky němu: život nemusí být vždy vážný, oběd nemusí být jen jídlo a každá maličkost může být dobrodružství. Stačí jen vidlička, trochu ovoce a neuvěřitelná fantazie dvouletého kluka.
A tak se stalo, že v naší rodině už nikdo neříká jen „pojďme jíst kompot“. Všichni říkají: „Připravte se, broskve! Adam přichází!“
Ten obyčejný sobotní oběd se stal symbolem rodinné pohody, smíchu a absurdní geniality, která vychází jen z malé hlavičky plné nápadů. A já vím, že až Adam vyroste, možná si ani nebude pamatovat tu bitvu s broskvemi. Ale my ano. A každý, kdo kdy u nás snídal, obědval nebo večeřel, bude vědět: „Hej, broskve! Já se vás nebojím!“
Protože někdy největší radost z rodinného života nevzniká z dokonalého jídla, ale z nečekaných, vtipných momentů, kdy malý člověk dokáže všechny kolem sebe rozesmát a vytvořit legendu, která přetrvá roky.
