Článek
Dovolená na Kanárech. Pro mnohé je to sen o nekonečných plážích, horkém slunci a klidu. Pro mě to letos nebylo jiné. Teda, mělo to být jako každý rok. Jenže osud si se mnou, jako obvykle, zahrál dost svéráznou hru. Místo odpočinku jsem si přivezla románek. A co hůř, pár týdnů po návratu i zprávu od jeho manželky. A ta zpráva, ta mi změnila život víc než jakákoli dovolená.
Všechno to začalo jako obvykle. Před odjezdem na Fuerteventuru jsem se těšila na týden plný pohody. Žádné starosti, jen já, moře a knížka. Bydlela jsem v malém apartmánu kousek od pláže, kde jsem trávila většinu času. Ráno procházky po pobřeží, odpoledne koupání a večer večeře v některé z místních restaurací. Byla jsem sama, a tak jsem si užívala tu svobodu a klid.
Pak jsem ho potkala. Úplně náhodou. Seděla jsem v plážovém baru, popíjela mojito a četla si. On si přisedl ke stolu opodál. Na první pohled mě zaujal. Byl to takový ten typický Čech na dovolené, opálený, s úsměvem od ucha k uchu a v očích takovou zvláštní jiskrou. Chvíli jsme si vyměňovali letmé pohledy, a pak se osmělil a zeptal se, jestli si může půjčit popelník.
A tak to začalo. Slovo dalo slovo. Zjistila jsem, že se jmenuje Martin a že je taky z Česka. Přijel na Kanáry s partou kamarádů. Povídali jsme si dlouho do večera. O životě, o cestování, o snech. Bylo to tak přirozené, tak snadné. Cítila jsem se s ním jako s nikým jiným. Smáli jsme se, rozuměli si. Všechno, co mi doma chybělo, jsem najednou nacházela v jeho přítomnosti.
Další dny jsme se vídali pravidelně. Ať už na prosluněné pláži, u chladivého bazénu, nebo při večerní večeři. Konverzace plynula sama od sebe. Probírali jsme všechno možné – od každodenních starostí v práci, přes rodinné historky, až po to, co nás doopravdy baví. Nikdy nepřišla řeč na to, jestli je zadaný, nebo ne. A já se neptala. Možná jsem se bála odpovědi. Možná jsem si jen chtěla užívat tu chvíli, ten pocit lehkosti a zamilovanosti, který jsem cítila. Byla jsem na dovolené, daleko od reality. Cítila jsem se jako teenager, i když už mi dávno není dvacet.
Románek se rozvíjel dál. Byly to nevinné procházky po pláži za soumraku, dlouhé rozhovory pod hvězdami, letmé doteky, které mi rozbušily srdce. Věděla jsem, že je to špatně. Že to nemůže mít dobrý konec. Ale nedokázala jsem se zastavit. Byla jsem jako omámená, pohlcená tou novou, intenzivní emocí. Bylo to tak vzrušující a zároveň tak děsivé.
Poslední večer byl nejtěžší. Seděli jsme na pláži, poslouchali šum moře a věděli jsme, že se blíží konec. Nic jsme neříkali, jen jsme se drželi za ruce. V tu chvíli jsem si přála, aby se čas zastavil. Abychom tam mohli zůstat navždy, jen my dva, daleko od všeho. Ale ráno letělo letadlo.
Rozloučili jsme se na letišti. Bylo to rychlé, plné němoty a nevyřčených slov. Objal mě pevně a zašeptal mi do ucha: „Nikdy na tebe nezapomenu, Jano.“ A pak zmizel v davu. Zůstala jsem tam stát, v mísící se prázdnotě a s bolavým srdcem. Věděla jsem, že naše cesty se pravděpodobně už nikdy nesetkají. A že v hloubi duše je to tak správně.
Vrátila jsem se domů. Do reality. Do svého života, do své práce. Snažila jsem se zapomenout na Martina, na Kanáry, na ten románek. Ale nešlo to. Pořád jsem na něj myslela. Na jeho úsměv, na jeho hlas. Bylo to, jako by se mi v hlavě usadil a nechtěl odejít.
A pak přišla ta zpráva. Jednoho odpoledne jsem si zkontrolovala e-maily a tam to bylo. Předmět: „Ohledně Martina.“ Zpráva byla od nějaké Kateřiny. A začínala slovy: „Vím, že jste se na Kanárech seznámila s mým manželem Martinem.“
V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Přesně tohle jsem nechtěla, aby se stalo. Měla jsem pocit, že se mi podlamují kolena. Jak to zjistila? Co jí Martin řekl? Celý svět se mi zhroutil jako domeček z karet.
Zpráva byla dlouhá. Kateřina mi psala o jejich manželství, o tom, jak se seznámili, o jejich dětech. Psala o tom, jak je zklamaná, zrazená. Psala o tom, jak moc ji to bolí. A já jsem četla a plakala. Cítila jsem se hrozně. Věděla jsem, že jsem udělala chybu. Obrovskou chybu.
Odpověděla jsem jí. Snažila jsem se vysvětlit, že jsem nevěděla, že je ženatý. Že mě to mrzí. Že jsem si s ním jen povídala a že to bylo… no, prostě dovolenková bláznivost. Snažila jsem se jí ospravedlnit, ale věděla jsem, že to nemá smysl. Ublížila jsem jí. A ublížila jsem i sobě.
Následovala dlouhá a bolestivá konverzace. Nejdřív přes e-maily, pak přes telefon. Kateřina byla naštvaná, ale zároveň zoufalá. Martin jí samozřejmě nic neřekl. Ale ona to nějak zjistila. Možná viděla nějakou fotku, možná si všimla nějaké změny v Martinově chování. Nevím. A ani jsem se neptala.
Celá tahle situace mě donutila se zamyslet nad svým životem. Nad svými volbami. Nad tím, co vlastně chci. Bylo to bolestivé probuzení, ale zároveň potřebné. Uvědomila jsem si, že jsem nehledala jen románek, ale něco víc. Něco, co mi v mém životě chybělo.
Teď je to už několik měsíců, co se to stalo. S Martinem už si nepíšeme ani nevoláme. S Kateřinou jsme se dohodly, že si dáme pauzu. Ona se snaží zachránit své manželství, a já se snažím dát si dohromady svůj život. Je to těžké. Ale věřím, že se z toho poučím.
Dovolená na Kanárech mi přinesla víc, než jsem si kdy představovala. Přinesla mi nejen románek, ale i bolest a poznání. A hlavně, připomněla mi, že každý náš čin má své následky. A že někdy, i když se snažíme utéct před realitou, nás realita vždycky dostihne. A to i ve formě zprávy od neznámé manželky.
