Článek
„To už není k životu,“ prohlásila moje teta, když jsme spolu na podzim pili čaj. „Jak má člověk zaplatit takové zálohy na plyn? Vždyť nás to sežere! Už teď přemýšlíme, co budeme jíst, když dáme tolik peněz za topení.“
Říkala to dramaticky, máchala rukama a kroutila hlavou. Souhlasně jsem přikyvovala a navrhovala různé tipy na úsporu energie – od silnějších závěsů po teplé ponožky. Jenže jsem netušila, co mě čeká, když jsem se k nim o týden později vydala na návštěvu.
Otevřela mi dveře a já měla pocit, že vstupuju do sauny. Horký vzduch mě praštil do tváře tak silně, že jsem musela odložit kabát ještě v předsíni.
„Ty, teti, nemáte tu nějak moc teplo?“ zeptala jsem se opatrně.
„Ale prosím tě, jen příjemně,“ mávla rukou a zvala mě dál. Bylo 26 °C, a to doslova. Na teploměru v obýváku svítila čísla, která bych čekala spíš na pláži než v paneláku. Teta seděla na gauči v tričku s krátkým rukávem, strejda dokonce v šortkách.
„Nás už zima netrápí,“ usmál se na mě. „Člověk se musí zahřát, když má bolavé klouby.“
Sedla jsem si a během deseti minut jsem měla chuť sundat i ponožky. Pot mi stékal po čele a nechápala jsem, jak v tom mohou existovat. Přitom ještě před pár dny mi teta líčila, že už snad bude muset žádat o příspěvek na bydlení, protože to nemůžou utáhnout.
„A ty účty,“ začala znovu, „to je tragédie. Minule jsme dopláceli šest tisíc. Šest! Vždyť nás to úplně zruinuje.“
„A nepomohlo by, kdybyste trochu ztlumili topení?“ zeptala jsem se, i když jsem tušila, že si koleduju o kázání.
Teta se na mě podívala, jako bych řekla něco nevhodného. „Ale dítě zlaté, co tě to napadá! My jsme zvyklí na teplo. Vždyť bychom zmrzli. A navíc, co bychom tu celý den dělali? Když má člověk důchod, aspoň si chce dopřát pohodlí.“
Strejda přikývl a přihodil vlastní argument: „Podívej, my už nikam nejezdíme. Mladí si užívají dovolené, my máme doma. Tady je naše moře – 27 stupňů pořád.“ A zasmál se, jako by řekl vtip roku.
Snažila jsem se pochopit jejich logiku, ale šlo to těžko. Na jednu stranu slyším stesky na nedostatek peněz, na druhou stranu se koupu v jejich obýváku ve vlastním potu.
Když jsem se pokusila znovu nadhodit, že by třeba mohli snížit teplotu aspoň na 22 stupňů, teta rezolutně odmítla. „Já už nejsem nejmladší. Mně je pořád zima. A co bychom šetřili, když jsme si celý život odpracovali? Na co bychom ty peníze jinak měli?“
Ten večer jsem odcházela z jejich bytu s pocitem, že jsem se vrátila z wellness pobytu. Jenže rozdíl byl v tom, že já si za wellness obvykle zaplatím dobrovolně, zatímco oni si na něj stěžovali pokaždé, když přišel účet.
Od té doby se už nedivím, když slyším, jak senioři lamentují nad cenami energií. Je to jejich téma číslo jedna. Ale když je člověk navštíví, zjistí, že si pod „zimou“ představují něco úplně jiného. Pro ně je zima cokoliv pod 25 stupňů.
Dnes už to beru s humorem. Když mi teta po telefonu zase vykládá, jak je drahý plyn a jak je čeká těžká zima, jen se usměji a zeptám: „Tak co, už máte doma třicet stupňů, nebo si zatím držíte jen těch sedmadvacet?“
Na chvíli se odmlčí, pak se zasměje a přizná: „No, teplíčko máme. Ale víš co, aspoň se netřepeme mrazem. A až přijde účet, budeme zase nadávat, ale teplo musíme mít.
A já už vím, že s tím nic nenadělám. Protože jestli je pro ně spokojený důchod synonymem pro domácí tropy, pak jim žádné rady o šetření nevezmou chuť sedět v obýváku v tričku a šortkách, zatímco venku padá sníh.
