Článek
Život v malé vesnici má být synonymem pro klid, pohodu a diskrétnost. U nás v Zelené Lhotě to platilo stoprocentně. Všichni o sobě věděli všechno, ale zároveň se nikdo nikomu nepletl do života. Tedy, dokud jsme si nepořídili Robiho.
Robi není člověk, Robi je robotická sekačka na trávu. Je tichý, pracuje sám a je neuvěřitelně efektivní. Koupili jsme si ho na jaře. Tomáš, můj manžel, byl nadšený. „Kláro, je to budoucnost! Už žádné pocení, žádný hluk! Jen klid a dokonalý trávník!“
Jenže Robiho příchod se ukázal být absolutní psychickou zátěží pro jednoho člena naší domácnosti: pro Artíka. Artík je náš čtyřletý psík. Je to mírumilovný, líný a milující pes. Ale Robiho nenáviděl od prvního bzučení. Artík ho považoval za podivného, tichého vetřelce, který mu krade míčky a neustále mu narušuje soukromí.
Nejdřív to bylo jen štěkání. Artík štěkal na Robiho s takovou intenzitou, že to vypadalo, jako by se snažil rozebrat ho na součástky silou hlasu. To se dalo snést. Ale pak jsme udělali chybu, kterou dělají všichni majitelé robotických sekaček: nastavili jsme Robiho, aby sekal v noci. Byli jsme přece v tiché vesnici, nikoho nebudeme rušit.
První noční sečení bylo katastrofální. Artík spal v obýváku. Robi vyjel na zahradu asi v jedenáct. Artík se probudil, zjistil, že vetřelec pracuje, a spustil takový zvukový vodopád, jaký jsem nikdy neslyšela. Nebyl to jen štěkot, byl to hysterický, hrdelní, táhlý řev, který končil vysokým, jekotem. Znělo to, jako když se pes snaží ze sebe vydat duši. Tomáš i já jsme vyskočili z postele a běželi jsme Artíka uklidnit.
„Ticho, Artíku, to je jen Robi! Jen seče! Klid!“ Artík se třásl, ale jeho protest pokračoval. Zvuky byly tak neobvyklé, že zněly, jako by se u nás odehrávala bitva s démony. Nebo… něco jiného.
Přišla mi to komické. Dokud jsem druhý den nepotkala souseda zprava, pana Novotného. Pan Novotný je tichý, zbožný muž, který si potrpí na slušnost.
„Dobrý den, Kláro. Poslyšte, víte, že jste byli v noci hodně hluční“ řekl a tvářil se přitom jako kněz, co chytil zloděje.
„Omlouváme se, pane Novotný, to náš Artík. Nesnáší novou sekačku, dělá mu to zle,“ vysvětlovala jsem.
Pan Novotný se na mě podíval s takovým nevěřícným, ale soucitným pohledem, že jsem si připadala, jako bych lhala před soudem. „Sekačka? Jistě. Ale ten Artík… ten zněl, jako by ho u toho někdo bičoval, Kláro. A ty výkřiky… ten vysoký tón, ten byl strašně intenzivní. To nebylo zvíře. To znělo spíš jako… jako nějaké vaše sešlosti.“ Pak zrudl, odkašlal si a rychle odešel.
A to byl začátek. Druhý večer se to opakovalo. Tentokrát jsme Artíka zamkli v ložnici. Když se Robi rozjel, Artík spustil zase ten svůj jekot a vytí. Tomáš se snažil psa zklidnit, ale byl tak naštvaný, že na něj řval, kázal mu, a dokonce s ním zápasil. Naše ložnice byla přímo u plotu. Celá ta scéna musela zvenku znít jako šílená, vášnivá, ale velmi agresivní party. Artík kňučel, Tomáš řval, já jsem se snažila Artíka držet, on se mi vytrhl, a k tomu ten podivný, rytmický bzukot sekačky v pozadí.
Následující den mi volala kamarádka z druhého konce vesnice, Pavla. „Kláro, co to u vás, proboha, v noci bylo? Mamka mi říkala, že se u vás dějí věci, že vás slyšela celá ulice. Že se prý divila, co taková spořádaná rodina jako vy…“ Nechala větu viset ve vzduchu.
Bylo mi to jasné. Vesnice žila v přesvědčení, že my dva, spořádaný manželský pár, pořádáme divoké, noční, možná až S&M orgie. Artíkův hysterický řev byl mylně interpretován jako extatické, ale bolestné sténání.
Tomáš se tomu smál, ale já jsem se styděla. Zkusili jsme to vysvětlit paní Novákové, která je hlavní drbna. Vzali jsme Artíka, pustili Robiho a Artík okamžitě spustil svůj „milostný jekot“. Paní Nováková se na nás jen usmála, přikývla a řekla: „No jo, láska je láska. Ale příště ztlumte ten zvuk, Kláro, ty stěny jsou tenké.“
Museli jsme kapitulovat. Robi teď seká jen odpoledne. A my jsme ve vesnici získali punc mírně úchylných, ale vášnivých sousedů. A Artík? Ten má teď Robiho u zádele. Věří, že vyhnal vetřelce z noční směny. A my jsme se naučili, že to, co zní jako hluk od domácího mazlíčka, může v tiché vesnici spustit ty nejdivočejší drby.
