Článek
Bylo pondělí, večer, já seděla v obýváku s hrnkem čaje, když se zpod stropu ozvalo první dunění basů. Podle rytmu bych tipla, že jde o nějakou taneční hudbu. Jenže nebyl to klub ani koncert, byli to moji sousedé. Noví nájemníci v bytě nad námi, mladý pár, který se rozhodl, že pondělky budou patřit party.
První večer jsem si řekla, že to přejde. „Snad jen jednou,“ říkala jsem si. Ale pak přišla druhé pondělí, třetí… a basy se stávaly hlasitějšími, smích častější, hudba agresivnější. Každé pondělí jsem byla vzhůru do pozdních hodin. Hudba duněla, stěny vibrovaly a já jsem počítala minuty, kdy to skončí.
Ráno jsem byla vyčerpaná, káva nestačila, hlava třeštila. Přesto jsem se snažila být slušná. Na chodbě jsem se snažila být milá: „Ahoj, slyšela jsem, že v pondělí pořádáte párty.“ Usmívali se, přikývli. „Jo, chceme si užít trochu zábavy!“
Už to nebylo o zábavě. Bylo to o přežití.
Po několika týdnech bezesných nocí jsem si sedla a začala plánovat strategii. Nebyla jsem typ, který by hned volal policii nebo začal hádat se sousedy. Ne, chtěla jsem něco subtilního, co by fungovalo. Něco, co by jim ukázalo, že jejich zábava má dopad.
První pokus byl nenápadný, umístila jsem do obýváku pár květináčů s bambusem a keramickými zvonečky. Když hudba začala dunět, zvonečky se rozezvonily. Jenže párty pokračovala bez zábran, takže jsem zjistila, že jemné připomenutí nestačí.
Druhý den jsem se rozhodla pro krok odvážnější,koupila jsem levnou zvukovou nahrávku hlasitého kotle na bicí, který jsem zapojila v obýváku v momentě, kdy večírek začínal. Když basy vyplnily byt, můj „kotlový orchestr“ reagoval synchronně. Výsledek? Sousedé se smáli, ale zvuk byl dost intenzivní na to, aby si všimli, že jejich hudba není jediná, která se šíří vzduchem.
Ani to ale nebylo úplně ideální. Hudba přestala, ale smích pokračoval. Tehdy jsem si uvědomila, že potřebuji jinou taktiku.
Pondělí se blížilo a já byla připravená. Vytáhla jsem starý reproduktor a na něj nahrála… nahrávku hlasitého hovoru s „fiktivními“ kamarády, kteří se hádali o hluk a sousedy. Když večer nastal, rozsvítila jsem lampy a pustila nahrávku.
Začalo to nenápadně, zvuky argumentace, pak výkřiky: „To není fér! Já jsem pracoval celý den!“
Hudba z horního bytu ustala. Pak se ozval smích a tiše se dolními schody ozvalo: „Co to sakra je?“
Další pondělí jsem byla připravená ještě lépe. Do nahrávky jsem přidala jemný tón, který se nesl přes stěny, tak aby rušil basy a zároveň nezněl agresivně. Výsledek? Večírek byl tichý, smích se stal spíše šepotem a basy zmizely. Sousedé se podívali jeden na druhého, pak se obrátili ke mně, a já jen zlehka zakývala: „Pondělky mohou být klidné.“
Od té doby se pondělní večírky přesunuly na víkend, kdy už mi to nevadilo. Můj malý experiment fungoval , nenápadně, ale účinně.
A co jsem si odnesla já? Pocit, že někdy je potřeba být trochu kreativní, abyste ochránili svůj klid. Někdy není řešením křičet, stěžovat si nebo bojovat přímo. Stačí najít způsob, který všechno zklidní, aniž byste museli být nepřátelští.
A tak pondělky znovu získaly svou klidnou tvář a já už si mohla dopřát večerní čaj a knihu, zatímco pár metrů nad hlavou už žádné basy neduněly.
