Článek
Den svatby měl být perfektní. Slunce svítilo přesně podle předpovědi, kytičky voněly, hosté se usmívali a já si myslela, že všechno proběhne jako v pohádce. Jenže jsem zapomněla, že tchýně má vlastní definici „perfektního“.
U obřadu jsme stáli s manželem pod krásnou pergolou zdobenou bílými květy. Hudba hrála, hosté se usmívali, a já cítila, jak mi buší srdce. V tu chvíli jsem byla úplně šťastná – alespoň jsem si myslela.
Tchýně seděla v první řadě a tvářila se, jako by byla soudkyní světa. Už během příprav dávala poznámky: „Nevím, proč jste si vybrali ty barvy, takhle bych to udělala já,“ nebo „Květiny jsou hezké, ale mohly by být voňavější.“ Snažila jsem se usmívat a ignorovat ji. Věděla jsem, že kdybych začala diskutovat, přišla by katastrofa.
A ta katastrofa přišla. Když oddávající začal mluvit, tchýně se zvedla, vzala si mikrofon, který původně patřil jen jemu, a začala svou řeč. „Nechci být hrubá, ale myslím, že vaše volba místa je hrozná! To slunce je příliš ostré, nevím, jestli to vnímáte a nevím, proč jste si vybrali tu kapelu. Když jsme my plánovali svatbu…“
Všichni zůstali zaražení. Hosté otevřeli ústa, nevěříce, co slyší. Budoucí manžel zrudl a snažil se jí mikrofon odebrat, ale tchýně byla rychlejší. „A ty šaty,“ pokračovala, „to je sice hezké, ale barva by mohla být jemnější! Když já jsem se vdávala, byla jsem elegantní, ne… takhle!“
Já jsem se snažila nevybuchnout smíchem – nebo spíš slzami. Hosté začali šeptat mezi sebou, někteří se snažili zakrýt úsměv, jiní jen bezmocně kroutili hlavou. Kapela, která měla hrát romantickou hudbu, vypadala, že úplně ztratila rytmus, protože nevěděla, zda má hrát dál, nebo utéct.
Najednou tchýně začala rozdávat rady všem – družičkám, fotografovi, dokonce i kytici květinářce, která jen stála a nechápala, co se děje. „Drž květiny níž, ne takhle, to vůbec nevypadá dobře!“ vykřikla. Bylo jasné, že si myslí, že má plnou kontrolu nad celou svatbou.
Budoucí manžel se naklonil a šeptem řekl: „Mami, prosím, pusť mikrofon.“ Tchýně ho ignorovala a obrátila se ke mně: „Ty se usmíváš, ale měla bys být trochu napjatá! Takhle to nevypadá slavnostně!“
Já jsem si musela kousnout do rtů, abych nevykřikla smíchy. To, co mělo být idylické a romantické, se změnilo v komedii živě před našimi očima.
Naštěstí oddávající zareagoval s humorem: „No, zdá se, že máme v sále odbornou poradkyni!“ Hosté se začali smát a tchýně si konečně uvědomila, že už není středem vesmíru – alespoň na pár okamžiků.
Po obřadu, při focení, si tchýně našla další cíl: dort. „Tohle není vhodné, měla by být vyšší, s více krémem, když jsem já měla svatební dort…“ Přitom si nevšimla, že její kabelka spadla na zem a cukrová poleva se jí lepila na boty. Všichni, kdo to viděli, se drželi smíchy za břicho. Dokonce i fotograf nevěděl, zda fotit její scénu, nebo nás, jak se smějeme.
Večeře byla klidnější, ale jen o něco. Tchýně stále nabízela „dobré rady“: kam sedět, co jíst, jak se chovat, až hosté začali opatrně nahlas šeptat: „Tohle je jako reality show.“ Manžel se mě snažil uklidnit: „Už je po všem, všichni se baví.“ A měl pravdu – co mělo být katastrofou, se proměnilo v legendární historku.
Nakonec jsme si uvědomili, že díky tchýni bude naše svatba nezapomenutelná. Fotografie z obřadu, kde se tváří hrozně vážně a všichni hosté se smějí, budou rodinnou klasikou. A my se naučili jednu věc – někdy jsou největší katastrofy ty, které vám nakonec přinesou nejvíc smíchu.
Když jsme večer odcházeli, tchýně byla konečně spokojená – alespoň myslím – a my jsme se smáli z celé absurdní situace. Svatba se možná zničila, ale vzpomínky na ni zůstanou navždy. A každý příští rok, když někdo zmíní „tchýninu scénu“, vybuchneme smíchem ještě jednou.
