Článek
Do Ostravy jsem jela pracovně. Brzký ranní spoj, kafe z automatu, hlava plná povinností. Nebyla jsem naladěná na lidi, natož na konverzaci. Sedla jsem si ke stolu v kupé, vytáhla notebook a doufala, že mě nikdo nebude rušit.
Pak si ke mně přisedl on.
Nevypadal nijak výjimečně. Obyčejné oblečení, lehce unavený výraz, taška přes rameno. Tipla bych si, že jede z práce nebo za prací. Ani se na mě hned nepodíval. Položil si věci, sedl si a chvíli bylo ticho.
Vlak se rozjel a já se snažila soustředit. Nešlo to. Měla jsem pocit, že mě pozoruje. Když jsem zvedla oči, opravdu se na mě díval.
„Vypadáte, jako byste někam jela, ale vůbec by jste tam nechtěla,“ řekl klidně.
Ta věta mě zarazila. Ne proto, že by byla drzá. Byla až nepříjemně přesná.
„To je tak vidět?“ odpověděla jsem.
Usmál se. „Stačí se podívat.“
Normálně bych se uzavřela. Nasadila sluchátka, přerušila kontakt. Jenže tentokrát jsem to neudělala. Možná proto, že jsem byla unavená. Možná proto, že jsem měla pocit, že mě někdo konečně vidí.
Začali jsme si povídat. O hloupostech. O práci, o cestování, o tom, jak oba jezdíme vlakem raději než autem. Jmenoval se Marek. Měl klidný hlas a mluvil přímo. Bez póz.
V jednu chvíli jsem si uvědomila, že se směji. Opravdově. Ne zdvořile. Ne ze zvyku.
„Tohle se nestává často,“ řekla jsem mu.
„Co?“
„Že zapomenu, kam vlastně jedu.“
Podíval se na mě jinak. Vážněji. „Možná proto, že někdy je důležitější, s kým jedete.“
Byla to další věta, která mě zasáhla. Možná patetická. Možná banální. Ale v tu chvíli byla pravdivá.
Zbytek cesty utekl neuvěřitelně rychle. Krajina za oknem se měnila, stanice ubíhaly a já měla pocit, že jsem na chvíli vystoupila ze svého života. Jako bych si dovolila být někým jiným. Lehčím.
Když se blížila Ostrava, přišlo ticho. To nepříjemné, kdy oba víte, že se něco končí.
„Vystupujete tady?“ zeptal se.
„Ano.“
„Já taky.“
Stáli jsme na nástupišti. Lidi proudili kolem nás. Vlak odjížděl dál. A my tam jen stáli.
„Můžu vás pozvat na kávu?“ zeptal se. „Jestli máte čas.“
Čas jsem měla. V tu chvíli víc než kdy jindy.
Káva se protáhla na oběd. Oběd na procházku. Procházka na další setkání. Vyměnili jsme si čísla, ale už první večer mi bylo jasné, že tohle nebude jen epizoda z vlaku.
Zamilovala jsem se rychle. Možná až podezřele rychle. Do jeho klidu. Do toho, že si na nic nehrál. Do toho, že mi říkal věci přímo do očí, i když nebyly vždycky příjemné.
Nebyl dokonalý. A já taky ne. Hádali jsme se. Někdy tvrdě. Ale vždycky jsme se k sobě dokázali vrátit. Bez her. Bez ticha, které bolí.
Po roce mi řekl tu samou větu jako tehdy ve vlaku.
„Možná je důležitější, s kým jedeš, než kam.“
Požádal mě o ruku na nádraží. Ne proto, že by byl romantik. Ale proto, že tam to všechno začalo.
Vzali jsme se o pár měsíců později. Malá svatba. Rodina, přátelé, žádná velká show. Jen dva lidi, kteří se potkali náhodou a rozhodli se tu náhodu nepustit.
Občas jedeme tím samým vlakem do Ostravy. Sedíme vedle sebe. Mlčíme. A usmíváme se.
Jedna věta. Jedno kupé. Jeden den, který změnil celý život. A já vím, že některé cesty nezačínají plánem. Začínají tím, že si někdo vedle vás všimne, že vlastně nechcete jet sami.
