Článek
Pracuji jako účetní v malé firmě, která sídlí v administrativní budově na okraji Prahy. Každý den vyrážím z kanceláře kolem šesté večer, a protože bydlím sama, většinou ještě cestou domů stavím v supermarketu, abych si nakoupila na večeři a další den. Léta jsem to dělala automaticky, jako rutinu, aniž bych si uvědomovala jeden podstatný detail – jak nás obchody vlastně systematicky klamou, zejména co se týče pečiva.
Ten den jsem měla zvlášť náročný. Šéf potřeboval uzavřít čtvrtletní výkazy a já strávila v práci o dvě hodiny víc než obvykle. Bylo skoro osm večer, když jsem konečně zamířila do supermarketu poblíž mého bytu. Byla jsem unavená a hladová, takže jsem se těšila, že si koupím čerstvý křupavý rohlík a něco k němu. Zamířila jsem rovnou k oddělení pečiva. Police byly stále plné, všechno vypadalo lákavě a vonělo to tam jako v pekárně. Vzala jsem si dva rohlíky a jeden celozrnný chléb. Doma jsem si udělala jednoduchý sendvič, ale když jsem se zakousla, něco nebylo v pořádku. Rohlík byl na povrchu křupavý, ale uvnitř gumový a nepříjemně vlhký. Podobný pocit, jako když sníte něco, co bylo už jednou ohřívané v mikrovlnce.
Tehdy jsem si poprvé všimla toho, co se vlastně děje. A další den jsem to chtěla ověřit. Vzala jsem si polední pauzu a zašla do stejného supermarketu kolem poledne. Koupila jsem si stejný druh pečiva a rozdíl byl naprosto zřejmý – čerstvé, křupavé, prostě takové, jaké by pečivo mělo být. O týden později jsem se náhodou dostala do rozhovoru s Martinem, kamarádem, který několik let pracoval jako vedoucí směny v jednom z velkých řetězců. Když jsem se ho zeptala na pečivo, zasmál se. „To je běžná praxe,“ řekl a napil se kávy. „Víš, jak to chodí. Pečivo se peče ráno a pak průběžně během dne podle toho, jak rychle se prodává. Jenže večer už se nové dávky většinou nepečou.“
„A co se děje s tím, co zůstane na pultech?“ zeptala jsem se. Martin se na mě podíval s tím výrazem, který říkal, že jsem naivní. „Většina řetězců má nařízeno, že pulty musí být plné až do zavíračky. Vypadá to lépe, když zákazník vidí plné police. Nikdo nechce nakupovat na poloprázdných pultech, vyvolává to dojem, že zbývá jen to, co nikdo nechtěl.“ „Takže večer kupujeme pečivo, které tam leží od rána?“ zeptala jsem se nevěřícně. „Ne vždycky. Ale velká část toho, co večer vidíš, je buď od rána, nebo – a to je ten trik – ohřívané. Pečivo z předchozího dne se znovu zapeče, aby vypadalo a vonělo čerstvě. Ale to poznáš, když se do něj zakousneš. Je vysušené uvnitř nebo naopak divně gumové.“
Od té doby jsem začala pečivo pozorovat mnohem pozorněji. A není to jen v jednom obchodě – je to všude. Když nakupuji večer, vidím plné pulty, které vypadají lákavě, ale kvalita je nesrovnatelná s tím, co koupíte dopoledne nebo krátce po poledni, kdy přichází čerstvá dodávka. Nejvíc mě překvapilo, když jsem si jednou všimla brigádnice, která v zadní části oddělení postřikovala pečivo vodou a pak ho vracela do pece. Když viděla, že ji pozoruji, rychle se otočila.
Tu noc jsem nemohla usnout a přemýšlela jsem, kolikrát jsem vlastně zaplatila plnou cenu za něco, co bylo jen „oživeno“, aby to vypadalo čerstvě. Tenhle poznatek změnil můj vztah k nakupování. Teď si pečivo kupuji buď ráno cestou do práce, nebo o víkendu, kdy mám čas zajít do malého pekařství blízko mého bytu. Je to sice o něco dražší, ale aspoň vím, co jím. A pokud přece jen musím nakupovat večer, pečivo už prostě neberu.
Kamarádka Jana se mi smála, že jsem příliš úzkostlivá. „Vždyť je to jen rohlík,“ řekla mi. Ale nejde jen o rohlík – jde o princip. Platíme plnou cenu za něco, co už není čerstvé, ale je nám to prezentováno, jako by bylo. Je to malý, ale výmluvný příklad toho, jak nás obchody klamou a my to přijímáme jako normu.
Dnes už pokaždé, když vidím večer plné pulty pečiva, cítím lehké pobavení. Ten marketingový trik funguje jen na ty, kdo o něm nevědí. A já už nikdy nekoupím pečivo po páté hodině odpoledne – raději si dám k večeři těstoviny.
