Článek
Thajsko pro mě nebylo jen další destinací na mapě. Bylo to místo z mých snů, plné barev, vůní a slibů neznámého. Když jsem konečně vystoupila z letadla na jihu země, udeřila mě do tváře vlna horkého, vlhkého vzduchu, nasyceného vůní moře, exotických květin a čehosi kořeněného, co se linulo z nedalekých stánků s jídlem. Bylo to jako ponořit se do jiného světa. Světa intenzivního, živého a naprosto fascinujícího.
První dny plynuly v omamné směsici. Tělo si zvykalo na vedro, mysl na neustálý příval nových vjemů. Toulala jsem se po plážích s pískem jako mouka, pozorovala rybáře s jejich barevnými loďkami, ochutnávala neskutečně čerstvé ovoce a s úžasem sledovala život kolem. Každý den byl plný malých dobrodružství, nečekaných setkání, úsměvů. Cítila jsem se součástí něčeho velkého, barevného a plného energie. Moje malá látková taška s penězi na den, kartami a pasem (vždy u sebe, pečlivě hlídaný) mi připadala jako dostatečná pojistka v tomhle zdánlivě přátelském ráji. Osudný okamžik přišel rychle a brutálně. Byla jsem na cestě z pláže do vnitrozemí ostrova, chtěla jsem navštívit jeden menší chrám a pak se projít vesnicí. Stopla jsem si na kraji silnice songthaew, ty typické otevřené dodávky, které tu slouží jako hromadná doprava. Naskočila jsem na korbu, posadila se na dřevěnou lavici mezi místní a další turisty. Vítr mi čechral vlasy, slunce hřálo a já si užívala jízdu, při které jsem mohla sledovat ubíhající krajinu – palmy, džungli, malé domky. Tašku jsem si položila vedle sebe na lavici, opřenou o bok, ruku jsem na ní pro jistotu letmo držela. Jeli jsme po užší cestě, projížděli kolem stánků a malých obchůdků. Najednou, v jedné zatáčce, se zničehonic přiřítil skútr. Jel těsně vedle songthaewu, tak blízko, že jsem se lekla. Na něm seděli dva muži. Ten vzadu se ke mně natáhl. Všechno se odehrálo strašně rychle. Prudké škubnutí, ruka mi sklouzla z tašky. Než jsem stihla cokoli udělat, skútr už svištěl pryč a moje taška… moje taška letěla s nimi. Zůstala jsem sedět na lavici jako opařená. Věděla jsem, co se stalo, ale mozek to odmítal zpracovat. Taška. Všechno v ní. Peníze. Karty. Pas. Telefon. Všechno. Songthaew zastavil. Lidé se na mě soucitně dívali, něco mi říkali thajsky, ale já jsem nerozuměla. Viděla jsem jenom ten směr, kudy odjel ten skútr. Směr, kudy zmizel celý můj svět.
Seskočila jsem ze songthaewu na silnici. Stála jsem tam, úplně zkoprnělá. Kolem mě projížděla auta, skútry, lidé šli po svých. Vzduch byl pořád horký a vlhký, plný známých vůní, ale najednou mi připadal cizí a nepřátelský. Udeřila mě druhá vlna šoku – fyzická. Třásla jsem se, nohy se mi podlamovaly, cítila jsem, jak mi buší srdce až v krku. Připadala jsem si neskutečně zranitelná, nahá uprostřed cizího světa. Byla jsem okradena. Násilně. A teď jsem neměla vůbec nic. Žádné peníze na jídlo, na vodu, na dopravu. Žádný pas, bez kterého se nemůžu dostat domů. Žádný telefon, abych někoho kontaktovala. Byla jsem ztracená. Naprosto a úplně.
Zkusila jsem jít na policii. Ta nejbližší byla v malém městečku, docela daleko. Stopla jsem si další songthaew a s pomocí jednoho páru, který uměl trochu anglicky, jsem vysvětlila řidiči, kam potřebuju. Na stanici to bylo podobné jako všude na světě – formuláře, otázky, dlouhé čekání. Snažili se být nápomocní, ale bylo jasné, že šance na nalezení mých věcí jsou mizivé. Odešla jsem s papírem, který sice oficiálně potvrzoval, že jsem obětí krádeže, ale neřešil můj akutní problém: jsem bez prostředků a bez dokladů.
Venku už se začalo stmívat. Hlad se mísil s vyčerpáním a strachem. Pokusila jsem se najít někde wifi, abych se zkusila spojit s někým doma, ale většina míst chtěla platit, a já neměla čím. Zkusila jsem volat na ambasádu, ale bez thajské simky a peněz… Navíc v tuhle hodinu už tam nikdo nebyl. Cítila jsem se opuštěná, jako by se po mně zavřela voda. Ten exotický ráj se v sekundě změnil v nehostinné místo plné nebezpečí. Bloumala jsem ulicemi toho malého městečka. Svět kolem ožíval nočním životem – světla stánků, vůně jídla, hudba. Pro ostatní to byl večer jako každý jiný. Pro mě to byla beznaděj. Připadala jsem si jako duch, procházející se světem živých, aniž by mě kdokoli viděl nebo vnímal. Zavedly mě kroky na menší náměstíčko, kde bylo několik stánků s jídlem a nízkých domků s obchůdky. Bylo tu živo, ale ne tak chaoticky jako na trhu nebo u silnice. U jednoho stánku, kde se prodávaly nudlové polévky, seděla rodina. Žena připravovala jídlo, muž pomáhal s obsluhou, a dvě děti, asi desetileté a dvanáctileté, seděly u nízkého stolku a něco si kreslily. Vypadali unaveně od práce, ale z jejich interakcí vyzařovala pohoda a vzájemná sounáležitost. Prošla jsem kolem nich, s pohledem sklopeným k zemi. Ale nevydržela jsem. Zastavila jsem se o kus dál a zírala do prázdna. Byla jsem na dně. Fyzicky i psychicky. A v tomhle okamžiku absolutního zhroucení jsem se přestala stydět za to, jak vypadám a jak se cítím.
Starší žena od stánku si mě všimla. Na chvíli přestala míchat v hrnci a podívala se na mě. Náš pohled se setkal. V mých očích musela vidět naprostou beznaděj. Něco řekla svému muži. Oba se na mě podívali. Pak žena ukázala rukou na volnou stoličku u jejich stolku. Gesto bylo prosté, univerzální. Pojď si sednout. Váhavě jsem přešla k nim. Sklonila jsem se a posadila se na tu nízkou stoličku. Děti zvedly hlavy od kreslení a zvědavě se na mě podívaly. Žena ke mně přistoupila s miskou polévky. Jemně mi ji podala. „Jezte,“ řekla thajsky, ale tón byl plný tepla a soucitu. Chtěla jsem odmítnout, říct, že nemám peníze, ale nemohla jsem. Byla jsem tak hladová a vyčerpaná, a jejich laskavost byla tak nečekaná, že jsem se prostě poddala. Začala jsem jíst. Polévka byla horká, plná chutí a života. Každá lžíce jako lék na moje bolavé srdce. Když jsem dojedla, snažila jsem se jim zase vysvětlit, co se stalo. Ukázala jsem na prázdné kapsy, na místo, kde mě okradli, na potvrzení od policie, které jsem měla v zadní kapse kalhot. Mluvila jsem lámanou angličtinou, ukazovala gesty. Muž i žena pozorně poslouchali, přikyvovali, i když bylo vidět, že všemu nerozumí. Děti se na mě dívaly s velkýma, vážnýma očima. Pak si muž vzal svůj telefon. Něco na něm dělal, pak mi ho podal. Na displeji se objevilo slovo: „Pomoc?“. S pomocí překladače, který měli v telefonu, a s velkou dávkou trpělivosti z jejich strany se mi podařilo napsat jim celý příběh. O krádeži, o ztrátě všeho, o strachu. Četli to pomalu, sdíleli si telefon, něco si thajsky šeptali. Pak mi žena podala telefon znovu. „Telefon domů?“, zeptala se s pomocí překladače. V tu chvíli jsem se rozplakala znovu. Slzy vděčnosti. Ano! Vzpomněla jsem si na číslo na sestru. Napsala jsem jim ho. Muž ho vyťukal a podal mi telefon. Slyšet sestřin hlas po tom všem bylo jako probudit se z noční můry. Mohla jsem jí vysvětlit, co se stalo, a ona slíbila, že okamžitě začne řešit, jak mi poslat peníze a co s pasem.
Když jsem domluvila, vrátila jsem jim telefon. Tisíckrát jsem děkovala. Slovy, gesty, slzami. Oni jen mávali rukou, usmívali se. Žena mi z jejich stánku zabalila ještě trochu jídla na cestu a muž mi dal do ruky pár drobných bankovek. Na dopravu, na vodu. Odmítala jsem, ale oni trvali na svém s takovou něhou a přesvědčením, že jsem nakonec s pokorou přijala. Odešla jsem od nich s jídlem, pár korunami a hlavně s pocitem, že svět není tak děsivý, jak se zdál před chvílí. Pomoc nepřišla od úřadů, ani od drahého hotelu. Přišla od obyčejné rodiny, která tvrdě pracovala u svého stánku s jídlem, a přesto se v tu nejtěžší chvíli zastavila a nezištně mi pomohla. Vzali mě pod svá křídla, byť jen na chvíli, nabídli mi to, co měli – jídlo, vodu, telefon a hlavně svou laskavost a soucit.
Ta zkouška v Thajsku byla strašná. Ztratila jsem cennosti a zažila si chvíle čirého teroru. Ale získala jsem něco nesrovnatelně cennějšího. Lekci o lidskosti, která překračuje jazykové a kulturní bariéry. Ta rodina, jejich nezištná pomoc v mé nejtemnější chvíli, to je nejsilnější vzpomínka na Thajsko. Víc než všechny chrámy a pláže. Ukázali mi, co znamená Nam Jai – duch štědrosti a laskavosti, který pramení z čistého srdce. A za to jim budu navždy vděčná. Přišla jsem o všechno, ale našla jsem to nejcennější – důkaz, že dobrota v lidech stále žije, i tam, kde to nejméně čekáte.
