Článek
Vždycky mě to táhlo na cesty. Ne na ty dovolenkové, kde se člověk plácne na pláž a maximálně si zajde na zmrzlinu. Mě lákala ta pravá toulání, kdy se ztratíte v cizím městě, ochutnáte něco naprosto neznámého a každý den je malé dobrodružství. A už dlouho jsem snila o tom, projet Evropu vlakem. Pomalu, v klidu, koukat z okna na ubíhající krajinu, nechat se unášet rytmem kolejí. Ale hlavně – sama. Ten nápad zrál pomalu. Život v jednom kole, práce, povinnosti… Cítila jsem, že potřebuji vypadnout. Resetovat se. A sólo cestování mi přišlo jako ta nejlepší terapie. Žádné kompromisy, žádné přizpůsobování se tempu nebo zájmům někoho jiného. Jen já, batoh a mapa Evropy.
Když jsem si kupovala Interrail pass, měla jsem v břiše motýly smíchané s mírnou nervozitou. Co když se ztratím? Co když mi ujede vlak? Co když… se budu bát? Ale ta touha byla silnější než počáteční obavy. Přesvědčila jsem sama sebe, že to zvládnu. Že jsem přece dospělá, samostatná žena. A že se na cestách potkávají jen samí milí lidé.
První dny byly euforické. Nasedla jsem na vlak do Německa a pocítila ten úžasný příval svobody. Za oknem se míhala známá krajina, která se pomalu měnila. V Německu všechno klapalo jako švýcarské hodinky. Vlaky byly přesné, nádraží čistá, lidé zdvořilí, byť trochu rezervovaní. Připadala jsem si jako hrdinka nějakého filmu. Sama v cizí zemi, s celou Evropou na dosah. Procházela jsem se městy, seděla v kavárnách, četla si. Žádný strach. Jen pocit naprosté nezávislosti a vzrušení z neznámého.
Přesun do Francie byl jako skok do jiného světa. Romantika, lehkost, chuť na víno a sýry v každém okamžiku. Vlaky už nebyly tak precizní jako v Německu, ale to k tomu patřilo. Naučila jsem se nepanikařit, když měl spoj zpoždění. Seděla jsem na peronu, pozorovala lidi a nasávala atmosféru. Cítila jsem se naprosto v pohodě. Občas jsem prohodila pár slov s ostatními cestujícími, jindy jsem se jen tak ponořila do vlastních myšlenek. Ta samota nebyla tíživá, byla osvobozující. Dávala mi prostor pro sebe, pro přemýšlení, pro naslouchání svému vlastnímu vnitřnímu hlasu, který byl v běžném životě často přehlušen. Itálie! To byla exploze barev, zvuků a vůní. Vlaky často přecpané k prasknutí, ale plné života. Lidé se smáli, gestikulovali, hlasitě mluvili do telefonů. Jízda podél pobřeží byla dechberoucí. Přes den jsem bloumala uličkami malých městeček, večer si dala sklenku vína a talíř těstovin. Cítila jsem se šťastná a plná energie. Strach? Kdepak. Adrenalin z nových zážitků ho naprosto potlačil. Věřila jsem si. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem se odhodlala a že to zvládám.
Z Itálie jsem se vydala dál na jih a západ. Cílem bylo Španělsko. Těšila jsem se na teplo, na španělskou kulturu, na flamenco, na tapas. Cesta byla dlouhá, s několika přestupy. Krajina se pomalu měnila. Stávala se sušší, sluncem vyprahlejší. Jazyk, který jsem do té doby zvládala na základní konverzační úrovni v angličtině, nebo jen s pár slovy místního jazyka, se stal najednou větší bariérou. Ve Francii nebo Itálii se člověk domluvil snáz, nebo se alespoň domluvil rukama nohama s úsměvem. Ve Španělsku jsem měla pocit, že to jde hůř. Ale pořád jsem si říkala, že je to jen pocit. Přijela jsem do Madridu večer. Nádraží bylo obrovské, plné lidí, hluk, chaos. To samo o sobě nebylo nic nového, už jsem zažila rušná nádraží v Paříži nebo Římě. Ale tady to bylo jiné. Těžko popsat proč. Možná únava po dlouhé cestě, možná ta jazyková bariéra, která se najednou zdála nepřekonatelná. Měla jsem zarezervované ubytování kousek od centra, nedaleko jedné ze stanic metra. Podle mapy jednoduchá cesta. Vyšla jsem z nádražní haly do nočního města a v tu chvíli mě to udeřilo. Nebyl to jen mírný pocit neklidu, který se občas objevil na začátku cesty a který jsem snadno zahnala. Byl to ledový stisk, který mi sevřel hrdlo a plíce. Paralyzující strach. Zastavila jsem se na chodníku jako přimrzlá. Kolem proudili lidé, auta troubila, z nedalekého baru se ozývala hlasitá hudba. Stála jsem tam, sama, s batohem na zádech, a najednou mi došlo v plné nahotě, jak jsem zranitelná. Tisíce kilometrů od domova, v obrovském, cizím městě, kde nerozumím, co si lidé kolem mě říkají. Nikdo nevěděl, kde přesně jsem. Nikdo by si nevšiml, kdyby se něco stalo. Myšlenky se mi v hlavě začaly honit jako splašení koně. Co když mě někdo sleduje? Co když se ztratím a nenajdu cestu? Co když mi někdo ukradne batoh se všemi doklady a penězi? Co když se mi udělá špatně? Pocit bezmoci byl ohromující. Všechna ta euforie a sebedůvěra z předchozích týdnů se rozplynula jako pára nad hrncem. Zbyla jen já a ten ochromující strach. Cítila jsem, jak mi buší srdce, dlaně se mi potily, měla jsem pocit, že nemůžu dýchat. Vzduch mi připadal těžký a horký, přestože nebyla až taková zima. Chtělo se mi sednout si na zem a rozbrečet se. Nebo se vrátit na nádraží a koupit si první lístek domů. Zavřela jsem oči a snažila se zhluboka dýchat, jak jsem se naučila v józe. Ale nešlo to. Ten strach byl fyzický, hmatatelný. Připadala jsem si jako kořist, vystavená nebezpečí ze všech stran. Každý pohled, každý zvuk, každý neznámý obličej mi připadal hrozivý. Proč zrovna tady? Projela jsem Německo, Francii, Itálii, byla jsem ve velkých městech i v zapadlých vesničkách, a nikdy jsem se necítila takhle. Možná to byla ta kumulovaná únava. Možná ta pozdní hodina. Možná jen náhodná vlna úzkosti, která se prostě rozhodla udeřit zrovna ve Španělsku. Nebo možná to bylo to, že Španělsko se najednou zdálo být tak jiné, tak vzdálené od té „známé“ Evropy, kterou jsem projela předtím. Jiná atmosféra, jiný rytmus života, jiný jazyk, který mi připadal naprosto cizí. Stála jsem tam snad deset minut, neschopná se pohnout. Pak jsem si řekla: Petro, vzpamatuj se. Už jsi tolik zvládla. Tohle je jen hloupý strach. Není reálný. Jenom ti ho tvoří tvá hlava. Otevřela jsem oči. Podívala se na mapu na telefonu. Měla jsem jasný cíl – dojít k metru, najít svou zastávku, dojít na ubytování. Malé, jednoduché kroky. Soustředit se jen na ten nejbližší. Nekoukat kolem sebe s panikou, ale s pozorností. Udělat ten první krok bylo těžké. Nohy se mi třásly. Ale udělala jsem ho. A pak druhý. A další. Šla jsem pomalu, držela si batoh pevněji. Každých pár metrů jsem se musela zastavit, nadechnout se, zkontrolovat mapu. Ten strach tam pořád byl, ale už mě neochromoval úplně. Už mi dovolil jít. Došla jsem k metru. Sestoupila do podzemí. Lidé i tam, ale jiná atmosféra. Zdála se mi bezpečnější, ohraničená. Koupila jsem si lístek (obrovské vítězství, domluvit se u automatu!). Nastoupila do vlaku. Sedla si a zírala před sebe. Pořád jsem se necítila dobře, ale panika ustupovala. Věděla jsem, že se blížím k cíli. Když jsem konečně našla své ubytování a zabouchla za sebou dveře pokoje, svezla jsem se po nich na zem a rozplakala se. Byl to pláč úlevy, ale i vyčerpání a zklamání. Zklamání ze sebe, že mě strach takhle dostal. Že jsem se na vrcholu své cesty, když jsem si připadala nejsilnější, najednou sesypala. Probrečela jsem asi půl hodiny. Pak jsem se zvedla, umyla si obličej a podívala se do zrcadla. Oči opuchlé, tvář bledá. Ale něco v tom pohledu bylo jiné. Možná odhodlání. Dobře, stalo se. Strach mě ochromil. Ale nezlomil mě. Jsem tady. A zvládla jsem to.
Následující dny ve Španělsku byly jiné. Už jsem se neprocházela městy s tou bezstarostnou lehkostí jako předtím. Vždycky tam někde vzadu v hlavě byl ten červíček pochybnosti. Ale zároveň jsem byla opatrnější, pozornější k okolí. Naučila jsem se lépe orientovat, ptát se (i přes jazykovou bariéru!), důvěřovat své intuici. Nezůstávala jsem venku dlouho do noci sama. Vyhýbala jsem se prázdným uličkám. Byla jsem obezřetná, ale už ne paralyzovaná. Ta zkušenost mě naučila hodně. Především to, že strach nepřichází vždycky na začátku, kdy ho čekáte a jste na něj připravení. Může vás přepadnout kdykoli a kdekoli, i když si myslíte, že už jste zocelení. Ale taky mě naučila, že ho lze překonat. Že stačí udělat jen ten jeden, nejmenší krok, soustředit se na něj a postupně nabrat sílu na další. Že síla není v tom, že se nebojíte, ale v tom, že jednáte i přes ten strach.
Zbytek cesty Evropou už proběhl bez takhle intenzivního momentu paniky. Vrátila se mi část sebedůvěry, ale s novým, zdravějším respektem k rizikům a k vlastní zranitelnosti. Když jsem konečně vystoupila z vlaku zpátky v České republice, cítila jsem obrovskou úlevu, že jsem doma. Ale zároveň obrovskou hrdost. Projela jsem Evropu sama. Zažila jsem krásné věci, poznala nová místa a potkala zajímavé lidi. A hlavně, čelila jsem svému strachu, když mě nečekaně přepadl, a nedovolila jsem mu, aby mě zastavil.
Cestování samotné je nesmírně obohacující. Nutí vás spolehnout se sami na sebe, dělat rychlá rozhodnutí, vycházet ze své komfortní zóny. Ale cestování, které zahrnuje moment opravdového, ochromujícího strachu, a jeho následné překonání, to je lekce na celý život. Španělsko pro mě zůstane zemí krásy, vášně a… místem, kde jsem našla sama sebe v momentě největší slabosti a zároveň největší vnitřní síly. A za tu lekci jsem vlastně vděčná. I když bych si přála, aby přišla bez toho ledového sevření v Madridu.
