Bít, či nebít?

O fyzických trestech na dětech se v poslední době mluví poměrně dost. Projednávání novely je na spadnutí. Výzkumníci z psychiatrické kliniky 1. LF UK uveřejnili svůj nový průzkum ohledně násilí na dětech. A v médiích se teď objevují rozhovory na toto téma jako na běžícím pásu. Mezi tím vším stojí uprostřed mnoho z nás jako rodiče a klademe si spoustu otázek: Jak to mám vlastně já sám? Plácnula jsem někdy svoje dítě nepřiměřeně přes zadek? Bylo to správně? Nebylo to možné udělat jinak? Má stát upravovat jen fyzické týrání dítěte nebo každou facku? A kde je ta hranice? Otázek je opravdu mnoho a já si je kladu poctivě také.

Novela, která zmiňuje, že rodič musí vychovávat své dítě bez tělesných trestů, bude mít však z pohledu nepřátel jakéhokoliv fyzického trestání jednu vadu. Nebude totiž obsahovat žádné důsledky. Nebude za takové počínání rodiče nijak trestat nebo je kriminalizovat. Má být zatím pouze deklaratorní a apelující. Má začít v české společnosti nastavovat novou normu.

A jak se vlastně na trestání dětí dívají samotní rodiče v Česku? Na to si posvítil aktuální průzkum a zjistilo se, že téměř 60 % českých rodičů své dítě fyzicky trestá a 35 % dokonce pokládá fyzické tresty za běžnou součást výchovy. Co mě na výzkumu docela překvapilo, bylo, že největší zastánci tělesného trestání pocházejí z nejmladší části českého rodičovstva (do 34 let je to 63 %). Naopak mě příliš nepřekvapila přímá souvislosti mezi tím, jestli fyzicky trestající rodiče byli sami bití od svých rodičů (je tu jasný přenos výchovných praktik). A také kolik rodičů považuje plácnutí přes zadek nebo ruku za přijatelný fyzický trest. Je to vysoké číslo, a to 70 %. Musím se sama přiznat, že jsem patřila mezi ně. Pojďme ale dál k tvrdším trestům. Docela velké procento, a to přes 16 %, souhlasí s občasným uštědřením pořádného výprasku. A každý čtvrtý si myslí, že fyzické tresty fungují z výchovných metod nejlépe.

Odhaduji, že zavádění novely v Česku asi nebude úplně hladké. Podle tohoto výzkumu si každý druhý chce o fyzickém trestání svých dětí rozhodovat sám a antifackovací zákon chce v Česku jen čtvrtina lidí. „Škoda facky, která padne vedle“ je totiž u nás velmi zažité přísloví. Někdy ale nejde jen o facky, plácnutí nebo občasný výprask. Nepřiměřeně až brutálně u nás trestá své děti minimálně několik stovek (spíš jednotek tisíc) lidí ročně a má to tragické následky. Pátrala jsem po statistice důsledků brutálního zacházení s dětmi a našla ji. Vede ji Ministerstvo práce a sociálních věcí. Do nemocnice se takto vloni podle ní dostalo 218 dětí. Přes dva tisíce skončilo u psychologa. A dětí, které se už k žádnému psychologovi nedostanou, bylo vloni pět. Vlivem týrání byl vloni ukončen život třem dívkám a dvěma chlapcům. Za posledních osm let to bylo dokonce přes 40 dětí. (Tady už se, samozřejmě, ale používá jiný právní kalibr.) Nehezké údaje z loňska jsem seřadila do tabulky (viz obrázek).

Musím přiznat, že se mi návrh novely nejdřív vůbec nezamlouval. Sama jsem občas (před 20 lety) plácla svému dítěti přes zadek. K tomu ale dodám, že mě to téměř vždy okamžitě mrzelo. Fyzické tresty nepoužívám už léta, a tudíž patřím k té části rodičů, kteří sami v pubertě občas facku za drzost dostali, ale svým dětem už ji neuštědří (podle statistiky je nás 40 %, protože zbytek trestá tak, jak ho trestali jeho rodiče). Postupem času totiž názor na tyto tresty měním a říkám si zároveň, že pokusy o otáčení postojů na fyzické tresty jsou v české společnosti v pořádku, a když to udělá aspoň apelační novela, tak je to dobře. To, co jeden rodič totiž považuje za běžné výchovné praktiky (zažila jsem jako kantorka ve škole jelita na dívčích stehnech od otce nebo mlácení kluka mokrým ručníkem kvůli úplné blbosti – obojí jsme řešili), tak většinová populace označuje jako kruté zacházení. A kde je ta hranice, co ještě můžeme a co už ne? Jednomu přijde v pořádku facka přes tvář, jinému mlácení páskem a někomu rány obuškem.

Na závěr dnešního mého článku si můžete sami udělat malou revizi, jak na tom s výchovou a fyzickými tresty jste vy, a to za pomoci malé ankety.