Mají se děti učit kvůli sobě, nebo kvůli firmě? Ze škol prý odchází lidé, které podniky nepotřebují

Na konferenci přenášené zpravodajským webem, která nesla název České elity, pár českých podnikatelů mudrovalo o tom, co vlastně české děti mají studovat. Diskusi jsem si se zájmem poslechla a zjistila, že tohle jsem už slyšela před 10 lety. Tento chybný trend už tu totiž jednou propagován byl. A snažil se nutit děti a studenty do oborů, které nechtěly studovat. (Nutno ovšem poznamenat, že tehdy byla ta rétorika o hodně víc agresivní a tady to bylo spíš takové povzdechnutí.) Zbytky tohoto vnucovaného reliktu tu máme navíc ještě stále i dnes a potýkáme se s ním. Zatímco spousta mladých by raději studovala úplně něco jiného, jsou často nucení se hlásit na obory, o které nemají zájem. A někdy prostě v 15 letech netuší, jakým směrem se vydat. A my jim do cesty stavíme úzké hrdlo, kterým se protáhne na vysněné obory jen část z nich. A zbytek 4 roky studuje něco, co nechce.

Pamatuji dobu, kdy šéf Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Hanák vehementně burcoval všechny okolo, aby české školství produkovalo více technických pracovníků do fabrik. Čili aby se české školství přizpůsobilo potřebě průmyslníků. Stejně tak po tom volal i tehdejší prezident Miloš Zeman. Ten zase hřímal, že se musí změnit proporce v počtu studentů z humanitních oborů ve prospěch technických.

Vyhlašoval se tu Rok průmyslu a technického vzdělávání, tříd se všeobecným vzděláváním bylo oproti setrvávajícímu zájmu dětí i rodičů málo a tak si děti musely vybírat ze škol odborných nebo se měly jít vyučit v nějakém řemesle. A výsledek? Jak teď vidíme, bylo to špatně. A oba pánové (podle mne už tehdy političtí dinosauři), kteří velmi pomohli současnému stavu, už jsou mimo funkce. A rodiny se s pokřiveným oborovým systémem potýkají doteď.

Zatímco v zahraničí je běžné mít až dvakrát tolik středoškolských míst se všeobecným vzděláním (gymnázia, lycea) než u nás, tady stále to odborné přetrvává, i když v posledních dvou letech už se s tím mírně hnulo. Podle studie Education at a Glance 2023 tvoří studenti všeobecného vzdělávání v OECD průměrně 37 % ze všech studentů a u odborných škol je to jen 23 %. U nás studuje na odborných školách podle této studie 51 % studentů a se Slovinskem jsme tak v rámci OECD unikátní. Ano, jsme průmyslová země, ale to je třeba Německo, Itálie nebo Británie také a procento odborných škol je tam daleko nižší (na podrobnější údaje se můžete podívat sami zde v tabulce B1.2).

Z informací Národního pedagogického institutu navíc vyplývá, že 40 % dětí by si už svůj obor, který vystudovaly, znovu nevybralo. Konkrétně z posouzení tzv. „míry identifikace s oborem“ vyplynulo v roce 2022 z průzkumu nazvaném Přechod absolventů středních škol na trh práce toto: „Stejný obor by si zvolilo 64 % absolventů SOŠ s maturitou, kolem 30 % absolventů by zvolilo jiný obor a asi 6 % by dalo přednost všeobecnému vzdělání. V kategorii vyučených je spokojenost s oborovým zaměřením nižší a stejný obor by si znovu vybrala jen lehce nadpoloviční většina absolventů (57 %).“ Čili stejný učební obor by si nevybralo celých 43 % dětí. Jak vidíme, tak průměrně dvě děti z pěti si musely vybrat obor, který se jim nelíbil. Dost smutné, že?

Navíc tu od loňska máme další data, a to z „veřejného hlasování“ o oborech vzdělávání. Jak jsme k nim přišli? Máme tu totiž nový systém DiPSy, čili systém elektronických přihlášek na střední školy. (Znovu za rodiče a deváťáky děkuji ex-řediteli Cermatu panu Krejčímu, že se toho nebál!) A rodiče tak při přijímacím řízení spolu se svými dětmi vlastně hlasují, o kterou formu vzdělávání je zájem největší. A bohužel, technika to není.

Z dat České školní inspekce díky nově získaným údajům vyplývá, že letos jako první volbu rodiny volily nejčastěji maturitní obory jako jsou společenské vědy, nauky a služby (29 %), dále obecnou přípravu (gymnázia) a ostatní (17 % + 20 %) a pak teprve byly maturitní technické obory (necelých 15 %) a nematuritní technika (13 %). (Na přehlednou grafiku a další data se můžete podívat zde a zde.)

Myslím, že zásadní chyba těchto kapitánů průmyslu je tedy v jejich úsudku a v neznalosti reality. Rodiče ani děti totiž příliš nezajímá, jestli nějaký podnikatel potřebuje do svého průmyslového podniku tolik a tolik zaměstnanců. Rozumní a milující rodiče se podle mého názoru spíše přikloní k zájmům a preferencím svého dítěte. A nebudou posílat humanitně zaměřeného syna nebo dceru na technický obor, i když by po absolutoriu určitě byla velká pravděpodobnost dobrého zaměstnání. A to říkám jako člověk, který studoval matematiku a v jeho široké rodině je daleko víc přírodovědně (biologie, matematika, chemie a medicína) a technicky (IT) vzdělaných lidí, než je asi v jiných rodinách obvyklé. A všichni to dělají se zájmem a jeho děti jdou podobným směrem. Rozhodně jsem ale daleká toho radit rodinám, kam mají směřovat ve vzdělávání svoje děti nebo je dokonce nutit.

Chápu tedy lehké rozčarování pánů a dámy, kteří v pořadu diskutovali. Šlo o majitele firmy Brano Group Pavla Juříčka, spolumajitele Edhouse Radoslava Slováka a majitelku Dermacolu Věru Komárovou. Na jejich konto ale musím dát na druhou stranu i velmi významné plus, protože oni se (na rozdíl od pánů Hanáka a Zemana) sami snaží se situací něco dělat aspoň ve svém okolí. Paní Komárková založila vlastní školu a pan Slovák učí programování na střední škole. Navíc nabízí stáže a snaží se dělat osvětu, což je moc fajn a tomu tedy tleskám.

Před čím bych ale důrazně varovala, aby průmyslníci a podnikatelé rázně zasahovali do toho, co se má ve všech školách napříč republikou přesně učit (čili do RVP). Děti, které vyrostou v mladé dospělé, se totiž stejně nakonec rozhodnou pro svoji cestu. A pokud pro ně bude atraktivnější a snazší cesta bez fyziky, matematiky a techniky, tak to prostě udělají. (I když mě osobně a pány a dámy podnikatele a podnikatelky to třeba bude mrzet.)

Zřejmě tady nastává doba, se kterou se budeme muset všichni smířit. A to, že průmysl v naší zemi už nebude v budoucnu hrát takovou roli. Je to na další generaci, aby si sama určila, v čem chce vyniknout, co chce dělat. Jestli průmysl převálcují služby, turismus nebo něco jiného, bude už na nich. Sami přece netušíme, co bude za 10 až 15 let. Máme tu nástup umělé inteligence a robotů a to vše nám zřejmě brzy ukáže své možnosti v plné šíři. Nechme prostě děti vybrat si to, v čem se budou cítit nejlépe, co jim nejvíce půjde. A jediné, co můžeme udělat, je nabízet, motivovat, fandit jim a ukazovat cestu. Což doložil i jeden z diskutujících na uvedené konferenci slovy: „Pokud by každá firma udělala něco pro základní nebo střední školy, dokázali bychom velkou změnu.“ Jít ale po své cestě pak už musí mladí stejně sami.

Na závěr mě zajímá váš názor, který můžete buď vyjádřit v anketě a nebo (pokud nenajdete správnou odpověď na moji otázku) také ve volné diskusi.

Zaklikněte na začátku textu +sledovat a budete dostávat přednostní upozornění na moje texty, které se především týkají školství, vzdělávání a také médií.