Článek
Dítě není investiční fond, do kterého vložíme čas, peníze a ambice a čekáme výnos v podobě úspěchu. Když dítě chráníme před každým nepohodlím, nechráníme jeho dětství. Bereme mu trénink na život.
Čím dál tím víc se ptám, kolik rodičovské péče je ještě podpora a co už je přemrštěná kontrola? Často si také kladu otázku, kvůli komu se dítě vlastně ve škole učí. Kvůli sobě nebo kvůli rodiči, aby neměl pocit selhání? A není dnešní tzv. „respektující výchova“ někdy jen elegantní název pro strach dospělých nastavit hranice? Respekt je skvělá věc, ale k němu patří na druhé straně i vedení a určování mantinelů chování.
Krize ve vztahu rodiny a školy
Nedávno jsem četla článek o situaci s dětmi a školou v Jižní Koreji. A ten byl velmi poučný. V této zemi totiž extrémně klesla porodnost (a začíná to být i u nás velmi vážný problém) na neuvěřitelných 0,75 dítěte na jednu ženu. Korea tak díky extrémnímu rodičovskému fokusu na jediné dítě, které tam rodiny nejčastěji mají, začala mít skutečnou krizi ve vztahu rodičů a škol. Navíc jde o společnost, kde je na děti a studenty činěn velký tlak na maximální výkon a každá známka se tu počítá. Studenti pak tlak často ventilují násilím.
Tlak na děti je někdy nepřiměřený a mohou za to velmi často rodiče, kteří neumí dát dítěti možnost prožít neúspěch.
Po sebevraždě mladé učitelky v Soulu, která si vzala život kvůli šikaně ze strany rodičů svých žáků, zde proto v roce 2023 proběhly velké protesty učitelů; ti upozorňovali na obtěžující stížnosti rodičů a strach z obvinění ze zneužívání při běžném ukázňování žáků. Strach z jakéhokoliv přešlapu či sebemenšího úrazu dítěte také způsobuje, že jihokorejské školy poslední dobou omezují výlety a pobytové akce.
Učitelé se bojí odpovědnosti. Podle korejských médií v roce 2026 jen 53,4 % škol pořádalo pobytové výlety a 89,6 % dotázaných učitelů uvedlo, že cítí zátěž kvůli možné trestní odpovědnosti za úraz. Učitelé jsou frustrovaní, rodiče si tu permanentě stěžují a vše už dávno překročilo únosnou míru.
Šikana učitelů
V jednom případě, který uvádí učitelská korejská asociace KFTA pro jihokorejský deník Korea JoongAng Daily v jednom letošním květnovém vydání, byl učitel nahlášen poté, co student upadl, když se snažil učitele napadnout a ten se bránil. V jiném případě rodič podal stížnost poté, co učitel řekl studentům, aby „se nepřibližovali příliš blízko“. Učitel byl dokonce obviněn z emocionálního zneužívání za to, že požádal studenta, aby řešil matematické úlohy před třídou.
Další z učitelů uvedl, že byl obviněn z psychického týrání chlapce, kterému po útoku nůžkami na spolužáka vzal samolepky, jež mu dal předtím za odměnu. Jiný korejský rodič si stěžoval, že učitel odmítl každé ráno budit telefonicky jeho potomka. Pojem zneužívání či týrání totiž rodiče začali používat nesprávně a učitele neprávem osočovali . V Jižní Koreji tak tato nařčení začala tvořit polovinu z případů soudem zjištěného porušení práv učitelů.
Učitelé v Soulu museli vyjít do ulic a protestovat. Jen 25 % z nich je i díky rodičovské šikaně spokojeno se svoji prací.
Tamní vláda tak vydala pokyn, podle kterého si rodič s vyučujícím musí sjednat dopředu přesné datum a čas schůzky v pracovní době a mimo ni ji může učitel odmítnout. Učitelé také mohou vyrušující děti poslat pryč mimo učebnu, když je budou potřebovat umravnit. Všemu však musely předcházet učitelské protesty a neuvěřitelný pokles spokojenosti učitelů s vlastní prací na pouhých 25 % .
Také čeští rodiče často nedopřejí svému dítěti pocit neúspěchu a prohry
Vím, že mentalita lidí v tak vzdálené zemi není stejná jako ta naše. Stejně tak extrémní tlak na výkon jako v Jižní Koreji se u nás prozatím většinou neodehrává. Ale jistou paralelu zde přeci jen vidím.
České rodiny také mají často jedno nebo maximálně dvě děti a vrtulníkoví rodiče čili rodiče, které svému dítěti stále stojí za zády, vše mu organizují, permanentně na něj dohlížejí a jeho studijní dráhu spojují se svým vlastním postavením a úspěchem, tu máme už delší dobu také. Rodiče, co nedokáží dopřát svému dítěti občasný neúspěch a pocit prohry. A přitom právě ten jejich dítě velmi posiluje. Nedovolí jim se s takovým neúspěchem poprat, napravit ho, vnitřně zpracovat. Vinu pak vidí hlavně na straně učitelů, kteří se často snaží jen jejich dítko spravedlivě ohodnotit nebo umravnit a zajistit tak bezpečí anebo spravedlivé hodnocení pro něj i dalších 25 dětí ve třídě.
Doufám, že korejská hyperprotektivní rodičovská praxe u nás nenastane. I tak je ale dobré si ukazovat, co extrémní chování vychovatelů na jedné i druhé straně může dětem způsobovat.
Na závěr malá anketa a další zkušenosti či názory učitelů i rodičů ráda uvítám v diskusi.
