Článek
Vadná várka byla mým životem. Klonový oddíl 99. Omega. To vše bylo mým životem. Teď už byl ale čas naplnit plán 99. Musel jsem. Vždyť - kdy jsme se doopravdy řídili rozkazy?
Věděl jsem, že tohle je jediná možnost. Stačil jeden přesně mířený výstřel.Vytáhnul jsem svou zbraň a stiskl spoušť. Pak následoval pád. Bylo to několik dlouhých vteřin, možná minuta.
Doteď nazývám své přežití spíše štěstím. Zachytily mě větve stromů tam dole. Zbrzdily můj pád. Když jsem přistál na pevnou zemi, chvíli mi trvalo se znovu postavit na nohy. Avšak, zvládl jsem to. Kulhavými pomalými kroky jsem se dobral dál do hloubi lesa. Vyčerpaný jsem si sedl na zem a zkusil spojení s Lovcem nebo kýmkoli z mé jednotky. Marně. Nejspíše už za tu dobu odletěli do bezpečí.
Přečkal jsem poměrně teplou noc v lese a další den ráno jsem pokračoval zase o kousek dál. Nohy už poslouchaly jen těžce a žaludek si žádal proviant. Nemohl jsem zastavit. Musel jsem pokračovat, aby mě nenašli.
Dopajdal jsem se k blízkosti jakéhosi domku. V podstatě ihned přišla otázka:„Kdo seš?!“
„Nemusíš se mě bát. Jsem proti Impériu. Stejně, hádám, jako ty,“ odpověděl jsem.
„Jak ti mám věřit?“
„Tak se na mě podívej! Přijdu ti jako Imperiál?“
„Ale seš klon!“
„To jo, ale defektní. Z 99.“
„Oddíl 99… O tom jsem slyšel,“ tón hlasu se změnil. Přede mě najednou vystoupil mladík s blastrem v rukou. „Nelžeš?“
„Proč bych měl?“
„To já vlastně nevím,“ přiznal mládenec. „Jak se jmenuješ?“
„Tech. A ty?“
„Poď za mnou, Techu,“ přešel mou otázku a pokynul mi, abych ho následoval k obydlí.
„Pozor na past,“ ukázal k mým nohám.
„Jak dlouho tu jsi?“ vyptával jsem se dál.
„Od toho, co postavili základnu. Teda chvilku po tom. Utekl jsem. Stejně jako ty, hádám.“
„Více méně. Proč si utekl?“
„Nelíbil se mi styl Impéria, jakým zacházeli s klony. Ani ty pokusy.“
„Jsi taky klon?“
„A co jinýho?“ zasmál se chlapec. „Všichni jsme kloni, nebo ne?“
„Většinou ano, ale pouze pokud se bavíme o vojácích. Jinak -“
„Dobře, chápu. Ty budeš ten chytrej. Proč tu vůbec seš? To už zajali i vás?“
„Ne, nezajali. Hledali jsme informace. A já musel zachránit svou jednotku,“ trochu se mi zlomil hlas.
„Chápu. Pak…jsi tu vítán, chovej se jako doma,“ uvítal mě do domu.
„Jsi tu sám?“ rozhlédnul jsem se po bydlení.
„Momentálně ano, ale večer se nás tu sejde víc. Všechny je poznáš.“
„Dobře. Myslím, však, že to nebude nutné.“
„Nebuď suchar. Zatím se dej trochu do kupy,“ usmál se a zmizel za dveřmi ven.
Uvnitř to vypadalo útulně. V podstatě během chvilky jsem si zvykl a tak trochu se zabydlel. Stále s vědomím, že tohle je teď můj domov na několik dalších rotací.
