Článek
Nemohl jsem usnout. Jak by také ano, když jsem ho jasně cítil. Ten pohled mi nedával spát. Snažil jsem se ho ignorovat vědíc, že to stejně nepomůže. Vnímaje hudbu vycházející z mých sluchátek tiše jsem seděl na posteli v temnotě noci.
,,Já vědět, ty vědět, Emrisi," zaskřehotalo to hlasem znějícím, jako když táhnete nehty po tabuli.
Chodil za mnou každý úplněk už celý rok. Nikdy nevynechal. Každá návštěva byla stejná. Naučil jsem se hrát svou roli v jeho hloupé hře. Prostě jsem nereagoval.
,,Ty snažit marně," promluvilo to znovu tím nelidským hlasem.
,,Nemám, co chceš," odvětil jsem otráveně a strhnul si sluchátka z hlavy. Má nálada na něho neměla žádný vliv. Mé jediné přání bylo, ať už to mám za sebou.
,,Pak ty vědět jaká cena."
,,Jo, tak už to nezdržuj."
Pak to přišlo. Stejný postup událostí jako pokaždé. První - přesně mířené seknutí. Tři škrábance na pravém boku. Hluboké rány, ze kterých se řinula teplá krev. Ráno na jejich místě nebudou ani jizvy, které by je prozradily.
Druhá - rána. Dvě modřiny pro dvě pěsti. Snažil jsem se nebrečet. Dařilo se mi. Nedovolil jsem si jediný projev své slabosti. Nemohl jsem mu přece dopřát takovou radost. Navíc, zbýval poslední úder.
Třetí - bodnutí. Ostrý kostnatý vyrůstek mi projel masem těsně u kloubu ramene. Mé tělo se třáslo bolestí.
Nejtěžší je vždy vědomí toho, že ráno po útoku nebude ani stopy. Všechna zranění zmizí a nikdo by mi neuvěřil.
,, Ty dnes nebrečet. Dnes nebolet?" zaskuhralo to udiveným tónem.
,,Bolest se dá obejít. Je mi deset. Jsem velkej a silnej. Zvládnu to klidně znova a znova. Kolikrát budu muset," pronesl jsem odhodlaně do temnoty naplňující můj pokoj.
,,Příště cena vyšší. Ty mít strach, nebo já muset ublížit víc," v jeho hlase bylo slyšet něco jako lítost. Bylo mu mě líto?
,,Kde mám vzít strach? Já se tě nebojím."
,,Já nesmět pomoc. Já muset pouze chtít."
,,Musíš? To není pro tebe?"
,,Ne. Strach ne pro já. Strach pro pán," ztišilo to hlas na šepot, jako by se to bálo.
,,Pro pána? Kdo je tvůj pán?"
,,To já nesmět říct."
,,Co jsi zač ty?"
,,Já stvoření ze stín. Přijít ze stín, být stín. Stvořen pro strašit Emris."
,,Ale já se tě nebojím."
,,Ty nebát mě, ty bát jinak," stvoření utichlo. Kdybych necítil jeho přítomnost, myslel bych si, že odešel.
,,Tam u nás doma zlé časy, Emrisi. Zlé časy."
,,Proč? Co se stalo?" musel jsem vědět víc.
,,Zlý pán sesadit hodný pán. Teď my muset dělat strach pro pán. My muset ubližovat pro pán."
,,Tak se mu postavte!" skoro jsem zařval do noci.
,,To ne. Pak lidi ne v bezpečí. My postavit pán, pak pán nás zabít. My muset sloužit, pak lidi v bezpečí před pán."
,,Ty mi nechceš ubližovat," domyslel jsem si.
,,Ne. Já muset. Já nechtít ubližovat Emris. Ale když Emris ne strach, pán zlobit. Já muset ubližovat pro strach Emris."
,,Nebojím se bolesti."
,,Ty bát říct o já doma."
,,Nevěřili by mi."
,,To tvůj strach. Ten já muset vždy vzít pomocí bolest," odmlčel se. ,,Zlé časy, Emrisi. Zlé časy."
Chtěl jsem se zeptat na víc, ale cítil jsem, že po doznění posledního slova přízrak zmizel.
Nechal jsem jeho slova, aby se mi zaryla hluboko do mysli. Nechtěl ubližovat. Musel. Chránil lidi.
